To známý kraj byl a tak jemu drahý,
znal mírné, k břehům nachýlené svahy,
zde kázal kdys, tam pustil děti k sobě,
na hlavy jejich skládal ruce obě,
tam žehnal rybářům, jež s plnou sítí
za bídný peníz kupovali žití,
žen úsměvy a chleba pro své děti;
tam chromce zvedl, by moh' dále spěti,
tam do písku psal s myslí prostou, zbožnou,
tam zvedl vlídně ženu cizoložnou,
tam slepci otevřel již zhaslé oči,
a všady čeká vzpomínka, kam vkročí.
Tam farizej ho pyšný s tučným břichem
chtěl chytit v sítě, koketuje s hříchem
v den sabatu, ten úskok zdrtil lživý –
a k všem byl vlídný tak a dobrotivý.
Dnes cítil, že má opustit – to všecko...
A viděl sebe v středu templu, děcko,
jak bradatí tu rabíni kol stáli,
jej zkoušeli a se ho vyptávali,
co venku matka hledala jej v strachu,
jak, v dětské tváři lesk hvězdného nachu,
šel naproti jí klidně a děl tiše:
Proč tento strach? Přec není moje říše
z tohoto světa. – Co jsi ty mi, ženo?!
A všecko to dnes viděl vyplněno
tou jistotou, že je tu naposledy,
a k stráním, k břehům, k vlnám upjal hledy,
za křídlem ptáka do vzduchu se řítil,
však že je člověk též, dnes nejvíc cítil.