Tři bratři vyšli do lesa,
šli mezi stromy, skaliny,
léčivé hledat byliny.
Ó strže, stromy, nebesa!
Kam hledli, samý květ.
Ó jak je krásný svět!
A kudy první bratr šel,
tam kvetl samý jitrocel.
Kam druhý na vše strany hled,
tam samý hořec kvet.
A kudy třetí spěl,
kvet samý asfodel.
Tak druhu druh se ztratili
a prchlo ráno, večer byl,
do kláštera se vrátili,
zvon právě k hóře bil.
Z nich první, zrak pln nevinny,
jak vyšel prostý, dětinný
zas nad žaltářem dlel
a hóry pěl.
Však druhý v sebe pohroužen
kýs divný stíhal sen,
jak v modré dívčí oko
by zahleděl se přehluboko.
A třetí stál tu jako stín
s nažloutlou pletí jako blín,
jen zrak tajemnou mocí
plál nocí.