V slávě nebes nad oblaky nevím, nevím, svatá Zito, zda se ještě rozpomeneš na ten zázrak divuhodný,
před lety jenž stal se tobě, v Janově když, dobrém městě, sloužila jsi u prefekta? V moje snění časem vpadnou
tóny písní, zvuky varhan, a jak holubičí křídla. zašumí to u mé hlavy. Vidím staré, šeré dómy,
jejichž portál střeží sochy v arabesek pestrém věnci, dómy, v jejichž úzkých oknech ztemnělých a malovaných
v barev hře se láme světlo; zřím skrz otevřené dvéře v šeru svíce na oltáři a buclaté andělíčky,
z kadidla vln namodralých s úsměvem jak patří dolů; a pohádky dávných časů zachytí se v hlavě mojí,
jako hnízda vlaštovičí ve rukávech světic božích ve výklenku nad portálem. Jeden z těchto andělíčků
buclatých a okřídlených vyprávěl mi tuto báji, a já doufám, svatá Zito, že se nad tím nepohoršíš,
když ji dále povím světu veršem prostým, nelíčeným, upřímným však, jak mé srdce, a jak byla tvoje víra.
V onen čas, kdy ještě víra zhlížela se v dětských duších a se pnula duhou k nebi, že měl zázrak blízko k lidem,
když František kázal ptákům, vlkovi též říkal „bratře“: v Janově tu, dobrém městě, žila služkou u prefekta
svatá Zita, dobrá duše, věřící a spravedlivá. Jestli mohla denně ráno na chvilku jen zablouditi
v tklivé šero starých dómů, na chvilku se pomodliti, čilá byla celičký den, veselá a přičinlivá,
od ruky jí šla jen práce, jako se rtů steré písně. Ale mnoho, příliš mnoho práce měla svatá Zita
v prefektově domě velkém: úklid v jizbách, a co hlavní, špižírny a zásobárny, a pak péči o kuchyni.
Ale všecko postihnula rukou pilnou, čilou myslí, jen když mohla denně ráno na chvilku si odskočiti
v tklivé šero starých dómů. Byly hody u prefekta. Od rána již svatá Zita v trhu byla, kupovala,
koš za košem domů snesla: ryb a zvěře, fíků, hroznů, ananasů, artičoků, vína druhů různých láhve,
a juž chtěla začít vařit, když se náhle rozpomněla, že dnes ještě ani chvilku, na jediný otčenášek
v kostele se nestavěla. Do kuchyně oknem malým velký, starý dóm se díval; v dómu plála sterá světla,
zněly písně, zněly zvony. Padalo vše Zitě z ruky, zrak se zalil těžkou slzou. Musila, jen na chviličku,
na jediný otčenášek – chrám tak blízko a pak ještě času dost jest do oběda. Odešla – však divný osud!
Nikdy tak se nehroužila v modlitbu a rozjímání jako dnes, ba věru nikdy nebyl chrám ten starověký
útulný tak, přívětivý, staré malby na omítce svěžejším dnes plály leskem, hudba, zpěv a staré zvony
do snění dnes kolébaly, a co svatých na oltářích, na sloupech a ve výklencích, dýchalo vše novým kouzlem;
ba i plazící se rarach, jenž pod nohou andělovou civěl a se děsně šklebil, v záři slunce usmíval se
v bolnosladké resignaci. V pološeru zadní lodě na kolenou snila Zita, na svět kolem zapomněla,
na zásoby nakoupené, na ryby a na ovoce, na hlad hostů čekajících, i na zlý hněv pána svého.
Bylo dvanáct. Jako bleskem omráčena byla Zita; rychle vstala – v zmatku vstala – běda jí, co dělat nyní!
Sotva kříž si udělala, domů létla v jednom kvapu. U vrat domu prefektova vozů tíseň a ryk sluhů.
Ulekla se znova Zita, běda jí, co dělat nyní? Rychle, rychle do kuchyně! Běží chodbou a tu náhle
zarazí ji divná vůně. Z kuchyně, hle, dým se valí, tam to syčí, kypí, piští, nože řinčí, zvoní misky,
z krbu ohně zážeh rudý rozlévá se širou chodbou. Najal pán snad jiné služky? u sebe si myslí Zita;
nemožno, v tak krátké chvíli aby oběd ustrojila, rychle dál – a patří v jizbu, patří, bledne, trne, žasne.
Tisíc nahých andělíčků buclatých a okřídlených v kuchyni je v jednom shonu, až jim tváře žhou jak růže,
jako jabka granátová. Ten přikládá na ohniště, a ten rychle točí rožněm, ten zas meloun krájí zlatý,
jiný tučné řízky zvěře na stříbrnou klade misku ovroubenou zeleninou. Jiný v pestrou pyramidu
jablka a hrozny staví, jeden krájí, druhý seká, třetí tluče ve hmoždíři, až mu s čela pot se lije
bohatý, jak velké perly. A tam jeden ubožáček při dělání makaronů uskříp’ sobě malý prstík,
fouká si naň, ušklíbá se, neví sám, jak mu to sluší. A ten shon a ruch a vřava stále prudší, stále větší!
Vše juž stojí upraveno, dvanáct jídel v jedné řadě: od jehlance zlatých fíků až ku misce, na níž leží
velká ryba ve rosolu, která drží v ústech citron, mezi tím pak láhve vína, lahůdek též plné misky –
všecko, jen to odnášeti! Jaká krása, jaká vůně! Ztrnulá a udivená na zápraží Zita stojí,
až pak lomíc bílé ruce vrazí v dílnu andělíčků. Svatý bože, jaký zázrak! V slzách stojí, ruce spíná.
Sotva ji však uviděli okřídlení andílkové, jak by střelil, zmizeli již; jenom šumot sterých křídel
u stropu zněl, hynul, hynul, jenom s krbu kynuly jí s kouřem v mlhu splývajíce smavé, krásné dětské hlavy,
plavovlasé, kučeravé, a šum křídel hynul, hynul. V jizbě sama stála Zita v ustrnutí, v zamyšlení,
an tu v dveřích zněl hlas pána: Poledne jest, nos juž na stůl! Nevím, co se dále stalo; ale malý andělíček,
jenž mi sdělil tento příběh, do ucha též pošeptal mi, že prý tenkrát prefektovi a všem jeho vzácným hostům
chutnalo, jak nikdy předtím. Pravil to a usmíval se; při tom foukal na svůj prstík, křidélkama zatřepetal,
v družině pak snů mých zmizel. – Veršem prostým, nelíčeným dozpíval jsem svoji pověst: jak se bude líbit světu,
neptám se, jen tebe ptám se: Nehněváš se, svatá Zito?
Cookies on Poetry Cove