S vichrem liják svatbu slaví, hrom jim k tomu tluče v buben, blesky jsou jim pochodněmi. Jak to padá z hustých mračen,
jak to hvízdá šumným borem, hučí, píská, stená, výská pouští, lesy, úpí v skalách, a krůpěje deště v tanci
poskakují divým tryskem, jaký vír a jaká vřava! Co to letí nade hvozdy jako dlouhé šedé stíny?
Co se míhá nad propastmi postavy jak tajůplné? Co přes tesů holé lebky točí se jak v plachém zmatku?
Jsou to mračna různotvárná, bouř jež honí bičem blesků ze dna moře kolem světa? Mračna z dálky, ale z blízka,
z mračen těch se ruce vinou, černé nohy, dračí křídla. Bože, to je smečka ďáblů! Kam to letí této noci?
Letí dále, letí stále nad údoly, nade hvozdy, blesk před nimi, hrom za nimi, obrovitý stín je vede;
vlasy jeho temnou nocí rozlity jsou jako mračna, oči jeho temnou nocí svítí stále, žhavé blesky,
ústa jeho temnou nocí hlaholí jak hrom a vichr. Stanuli. Pod nimi v lese Sázavský čněl klášter k nebi,
okna chrámu osvícená; na hodinkách dleli mniši, zpěvu jejich ohlas zmíral v bouři živlů – ale běda,
zpěv ten otců nezněl řečí. Jak pad' v lesy – zastenaly staré kmeny, zalomily větvemi a naříkaly:
„Prokope, kde práce tvoje, sluho boží, kde tvá snaha? Přišli Němci, cizozemci, vyhnali tvé vlaštovice,
usedli v jich teplé hnízdo, a my nyní echem smutným opáčíme v pustých skalách cizích zpěvů cizí ohlas.
Prokope, kde práce tvoje? vyhnal's ďábly, vyžeň Němce!“ Tak pod větrů ostrým bičem stenal prales, zněla skála.
Tu se z mračen dolů snesl onen stín a volal v mračno: „Roto ďáblů, jménem Boha jediného, vševládného,
Prokop, já jsem vymrskal tě z hlubin tmy, ve souhlas boží, bys mne ve všem poslouchala. Obsaď okna, obsaď dvéře!
mnichy já vyženu z chrámu, ty je vyžeň z české země!“ A již stanul velký, děsný, u klášterních dveří stanul.
Ďábli klášter obsadili, mračny plály oči jejich, z blesků splítali si důtky, těšili se na tu honbu,
zavyli a zaštěkali. Udeřil svou berlou Prokop na klášterní těžkou bránu, ta se z kořen rozletěla;
na prahu stál svého chrámu, až ku stropu sahal hlavou. Umlkli hned zpívající mniši v kůru, pobouřeni
cizí k sobě děli řečí: „Zas ten zjev! hle zas ten přelud!“... „Nejsem zjev a nejsem přelud, Prokop já jsem, sluha boží,
první opat monastýru, odkud hněvně vyhnali jste moje syny, moje bratry, strážce jsem té země české,
jejíž jazyk rváti chcete lidu z úst a poněmčit jej. Vstal jsem z hrobu, prosil Boha, nebo nelze dél se dívat,
co ta vaše chasa tropí zde, na místě svatých činů, zde, na místě velké práce, divů, kterých nechápete.
Dvakrát zjev můj varoval vás darmo – vždycky k plným číším navrátil se celý konvent, teď již mlčím. Ale vari
odsud, z Prahy, z celé země!“ Zdál se růsti v nekonečnost, berlou tepal je a bleskem, lítal chrámem jako fantom,
a když rozbil svoji berlu o tučná všech mnichů záda, jako druhdy strhl s beder provaz svůj a důtky spletl,
zpíval hlasně, jako bouře bil a mlátil v svatém hněvu. Rázem v útěk vstali mniši, brevíře a žaltáře své
opustili v jednom zmatku, o překot se hnali k dveřím, v chumáč jeden tam se stiskli, každý chtěl být první venku.
V této tísni znova Prokop pral je v zadu, tak že sborem skákali jak kozli bujní. Ale venku – třikrát běda!
Mračna padla na ně s nebe, z mračen spáry, nohy, křídla, žhavé důtky, smích a výskot; již to jelo, spělo, hřmělo
přes bradla a přes výmoly, přes tesy a skalné strže, nikde stání, dál a dále. V dvojí tlum se rozdělili,
k Šumavě a Krkonošům, dvojím proudem Němce hnali z české země. Divá jízda! Na cestu jim blesky plály,
hvozd pod nimi stenal, úpěl, jako proutí ohýbaly stověké se staré duby, se skal valily se řeky.
Jako tlumy černých mraků s mnichy ďábli, těžko bylo rozeznat je, letli vírem a zmizeli v temné noci...
Prokope! víš líp než básník, jemuž péro padá z ruky pohnutím, ba mnohem lépe, že bys poznovu měl vstáti
vyčistit zas českou zemi, vykoupit, ji osvobodit! Zapomněl jsi na nás, otče, či se stydíš za své vnuky?
Rozpomeň se, nedej zhynout nám všem i budoucím Čechům, dokud budou pamětlivi dědictví svých velkých otců.
Budiž s námi a tvou pamět žehnat budem vděčným slovem až do příštích, pozdních věků!
Cookies on Poetry Cove