Jak byl Prokop předpověděl, stalo se, sil jeho tělu ubývalo víc a více. Svolal k sobě všecky mnichy,
kteří s tváří zarmoucenou tušili, co stát se musí. Nepromluvil ani ještě a juž bolné naříkání
vlnilo se jeho celou, nepromluvil ani ještě a juž slzy valily se z očí bratrům jako proudy;
nepromluvil ani ještě a juž tisk druh druhu ruku a juž těšil bratr bratra, na všech retech se juž chvělo:
„Co se stane, co z nás bude?“ Vítoše pak ústy všickni zavolali, líbajíce jeho ruce, jeho šaty:
„Nenech siroty nás, otče, neopouštěj svoje děti!“ Na loži se vztýčil Prokop, božství zlatá aureola
vzplanula mu kolem hlavy, mluvil ještě pevným hlasem: „Bratří moji, co jsem často říkával vám, opakuju:
Mnoho zmůže síla duše, mnoho víra, mnoho naděj, ale všecko zmůže láska; protož všickni milujte se.
Nesmím, bratří, zapírati, že po smrti mojí záhy věčná kletba české země, ku cizáctvu láska podlá
vyžene vás z těchto celí, že z té půdy vaším potem skropené a posvěcené cizinec jen těžit bude,
že v to hnízdo vlašťoviček usídlí se hejno supů. Nesmím nic vám zapírati, chci, abyste silni byli,
silni v lásce k vlasti svojí, jež má nejvíc zapotřebí každé ruky pracující, myslící též každé hlavy;
silni v lásce k sobě, bratří, nebo tou se všecko daří; silni prací v utrpení, v pokoře a oddanosti
ku milému Pánu Bohu.“ Pláč a lkání přerušily další slova Prokopova, jenž po dlouhé chvíli dále
pokračoval v svojí řeči. „Buďte silni! Řadu dlouhou plných roků svaté práce cvičil jsem vás, vedl jsem vás,
byste mužně vydrželi trochu bídy, protivenství, vyhnanství a ve cizině pobyt plných šesti roků.
Spytihněv až kníže zhyne, Vratislav zas povolá vás, a Bůh splatí hojnou měrou, pro něho co trpěli jste.
Ale teď vás jedno prosím, úpěnlivě za to žádám: Zítra umru před svitáním; poslední noc rád bych strávil
v lesích ve své milé sluji, kde tak mnohá žil jsem léta, dřív než Pán Bůh povolal mne k velikému svému dílu.
Rychle na poušť vydejme se, zapějme si všickni cestou otců chorál starodávný! Vzhůru, bratří! Rozloučení
těžké jest, však v něm je život!“ A jak ani necítil by choroby hrot ve svém těle, jako druhdy silný povstal.
Večer byl juž, z klášterních vrat dlouhý se tu valil průvod, hlasně zpíval hymnu otců: Hospodine pomiluj ny!
Což se hlasy všechněm chvěly, všechněm v očích slzy stály! Zvolna šli a Prokop cestou rozhlížel se po přírodě;
znal tu každou mez i trávník, každý strom a každou cestku. Rozhlížel se a děl bratřím: „Hleďte, příroda jde spáti
jako já a oba vstanem; nebo není umírání!“ Zvolna šli, tu náhle bzukot nad jejich se vznášel hlavou;
ohlédli se, ve chumáči lítaly kol zlaté včely nade hlavou opatovou, shlukly se a letly s nimi
v jeskyni, jež druhdy byla první jejich domov milý. Přišli v les – tu s každé větve listí dešť jim padal k nohoum,
aby Prokop neurazil v posled o kámen své nohy, co byl květ – to byla vůně. Šli kol kaple matky boží,
V planých růžích zkvětlých právě kynul hrob jim bratra Víta na místě, kde druhdy viděl nepoznané lidské štěstí;
jak šli kolem, všecky růže sklonily se k Prokopovi a déšť vonných, bledých lístků střásly, které vítr dones
v Prokopovy šedé vlasy. „Hle, to pozdrav bratra Víta,“ pravil Prokop, „děkuje mi, že jsem dal jej pochovati
tam, kde viděl štěstí lidské; spí se mu tam jistě sladce.“ Šli a tu juž otvor sluje zdáli kynul jako známý;
prasklo klestí před Prokopem, laň tu stála, zamečela, ruce lízala mu krotce. Vešli v sluj, ve vodopádech
břečťanu se celá leskla, našli ještě staré lože plné mechu, včely zatím usedly si ve předsíni,
v starý výmol nade vchodem. Prokop pravil: „Prosím, bratří, opusťte mne nyní chvíli, sám chci jako druhdy strávit
celičkou noc v rozjímání s milým Bohem a svou duší.“ Každému pak stiskl ruku, kterou slzí hojným deštěm
každý zrosil. Odešli juž. Sám teď ležel v sluji Prokop, sám a sám, kol temno, ticho. Tíseň hrdlo sevřela mu
a s ní palná žízeň vstala, pot mu vytrysk na skráň lednou, ňadra těžce pracovala; duše žitím unavená
v rej se spletla divných představ, strach ji schvátil. Všecko v zmatku letělo teď jeho hlavou: útěk ďáblů – staří bozi,
boj se zubrem – laň a včely – Němci mniši – les a klášter. Slyšel divné, cizí písně, Hosanna i Alleluja,
hromů vír, trub ohlas valný, zástupů chvat, shon a vřavu, divoký let nekonečnem, velké hvězdy jako slunce
v jeho ňadrech kolovaly. Onen stařec gigantický, kterého zřel druhdy v lese, když chtěl skácet první stromy,
zjevil se mu v celé hrůze, objímal jej mocnou páží, drtil jeho kosti svými – a v té směsi divých hlasů
převládala hymna duchů větší stále, jako bouře, jásala v ní tráva dolů, duby srázů, hvězdné světy,
obloha a nekonečnost: Alleluja! Alleluja! Ráno v strachu tiše vešli do jeskyně všickni bratří;
Prokop ležel na svém loži bez pohnutí, v jeho tváři trůnil klid a úsměv vlídný. Otvorem, jímž druhdy po tmě
vyrazila smečka ďáblův, řinulo se zlaté světlo červánkovým bledým nachem, polilo tvář poustevníka
divným leskem. Bylo ticho: u lože jen jako druhdy v hustém mechu dovádivě lesní králíci si hráli.
Cookies on Poetry Cove