Jak byl Prokop předpověděl, stalo se; sil jeho tělu ubývalo víc a více. Svolal k sobě všecky mnichy,
kteří s tváří zarmoucenou tušili, co stát se musí. Nepromluvil ani ještě a již bolné naříkání
vlnilo se jeho celou, nepromluvil ani ještě a již slzy valily se z očí bratrům jako proudy;
nepromluvil ani ještě a již tisk' druh druhu ruku a již těšil bratr bratra, na všech retech se již chvělo:
„Co se stane, co z nás bude?“ Vítoše pak ústy všickni zavolali, líbajíce jeho ruce, jeho šaty:
„Nenech siroty nás, otče, neopouštěj svoje děti!“ Na loži se vztyčil Prokop, božství zlatá aureola
vzplanula mu kolem hlavy, mluvil ještě pevným hlasem: „Bratří moji, co jsem často říkával vám, opakuju:
Mnoho zmůže síla duše, mnoho víra, mnoho naděj, ale všecko zmůže láska; protož všickni milujte se!
Nesmím, bratří, zapírati, že po smrti mojí záhy věčná kletba české země, ku cizáctvu láska podlá
vyžene vás z těchto celí, že z té půdy vaším potem skropené a posvěcené cizinec jen těžit bude,
že v to hnízdo vlaštoviček usídlí se hejno supů. Nesmím nic vám zapírati, chci, abyste silni byli,
silni v lásce k vlasti svojí, jež má nejvíc zapotřebí každé ruky pracující, myslící též každé hlavy;
silni v lásce k sobě, bratří, nebo tou se všecko daří; silni prací v utrpení, v pokoře a oddanosti
ku milému Pánu Bohu.“ Pláč a lkání přerušily další slova Prokopova, jenž po dlouhé chvíli dále
pokračoval v svojí řeči. „Buďte silni! Řadu dlouhou plných roků svaté práce cvičil jsem vás, vedl jsem vás,
byste mužně vydrželi trochu bídy, protivenství, vyhnanství a ve cizině pobyt plných šesti roků.
Spytihněv až kníže zhyne, Vratislav zas povolá vás, Bůh pak splatí hojnou měrou, pro něho co trpěli jste.
Ale teď vás jedno prosím, úpěnlivě za to žádám: Zítra umru před svitáním; poslední noc rád bych strávil
v lesích ve své milé sluji, kde tak mnohá žil jsem léta, dřív než Pán Bůh povolal mne k velikému svému dílu.
Rychle na poušť vydejme se, zapějme si všickni cestou otců chorál starodávný! Vzhůru, bratří! Rozloučení
těžké jest, však v něm je život!“ A jak ani necítil by choroby hrot ve svém těle, jako druhdy silný povstal.
Večer byl již, z klášterních vrat dlouhý se tu valil průvod, hlasně zpíval hymnu otců: „Hospodine, pomiluj ny!“
Což se hlasy všechněm chvěly, všechněm v očích slzy stály! Zvolna šli a Prokop cestou rozhlížel se po přírodě;
znal tu každou mez i trávník, každý strom a každou cestku. Rozhlížel se a děl bratřím: „Hleďte, příroda jde spáti
jako já a oba vstanem; nebo není umírání!“ Zvolna šli, tu náhle bzukot nad jejich se vznášel hlavou;
ohlédli se, ve chumáči lítaly kol zlaté včely nade hlavou opatovou, shlukly se a letly s nimi
v jeskyni, jež druhdy byla první jejich domov milý. Přišli v les – tu s každé větve listí déšť jim padal k nohoum,
aby Prokop neurazil v posled o kámen své nohy, co byl květ – to byla vůně. Šli kol kaple matky boží,
V planých růžích zkvetlých právě kynul hrob jim bratra Víta na místě, kde druhdy viděl nepoznané lidské štěstí;
jak šli kolem, všecky růže sklonily se k Prokopovi a déšť vonných, bledých lístků střásly, které vítr dones'
v Prokopovy šedé vlasy. „Hle, to pozdrav bratra Víta,“ pravil Prokop, „děkuje mi, že jsem dal jej pochovati
tam, kde viděl štěstí lidské; spí se mu tam jistě sladce.“ Šli a tu již otvor sluje zdáli kynul jako známý;
prasklo klestí před Prokopem, laň tu stála, zamečela, ruce lízala mu krotce. Vešli v sluj, ve vodopádech
břečtanu se celá leskla, našli ještě staré lože plné mechu, včely zatím usedly si ve předsíni,
v starý výmol nade vchodem. Prokop pravil: „Prosím, bratří, opusťte mne nyní chvíli, sám chci jako druhdy strávit
celičkou noc v rozjímání s milým Bohem a svou duší.“ Každému pak stiskl ruku, kterou slzí hojným deštěm
každý zrosil. Odešli již. Sám teď ležel v sluji Prokop, sám a sám, kol temno, ticho. Tíseň hrdlo sevřela mu
a s ní palná žízeň vstala, pot mu vytrysk' na skráň lednou, ňadra těžce pracovala; duše žitím unavená
v rej se spletla divných představ, strach ji schvátil. Všecko v zmatku letělo teď jeho hlavou: útěk ďáblů – staří bozi,
boj se zubrem – laň a včely – Němci mniši – les a klášter. Slyšel divné, cizí písně, Hosanna i Alleluja,
hromů vír, trub ohlas valný, zástupů chvat, shon a vřavu, divoký let nekonečnem, velké hvězdy jako slunce
v jeho ňadrech kolovaly. Onen stařec gigantický, kterého zřel druhdy v lese, když chtěl skácet první stromy,
zjevil se mu v celé hrůze, objímal jej mocnou páží, drtil jeho kosti svými – a v té směsi divých hlasů
převládala hymna duchů větší stále, jako bouře, jásala v ní tráva dolů, duby srázů, hvězdné světy,
obloha a nekonečnost: Alleluja! Alleluja! Ráno v strachu tiše vešli do jeskyně všickni bratří;
Prokop ležel na svém loži bez pohnutí, v jeho tváři trůnil klid a úsměv vlídný. Otvorem, jímž druhdy po tmě
vyrazila smečka ďáblův, řinulo se zlaté světlo červánkovým bledým nachem, polilo tvář poustevníka
divným leskem. Bylo ticho: u lože jen jako druhdy v hustém mechu dovádivě lesní králíci si hráli.
Cookies on Poetry Cove