„Velebí má duše Pána, z prachu pozved stísněného, hruď mi přikryl víry štítem, když jsem tonul, dal mi ruku!
Alleluja! Alleluja! Strhal všecky sítě vrahů, v které lapili mé srdce, jak list k vodám nakloněný
obrátil mou duši k slunci. Prchly všecky stíny noční, prchly v doupě skal a strží. Jitro! jitro! Alleluja!
Zem a nebe usmívá se a má duše jásá blahem.“ Mohutným tak jasným hlasem ráno Prokop prozpěvoval,
porážeje modly bohů; bleskem lítal jeho topor, mlátil, bušil, bil a drtil, bleskem plálo jeho oko,
hruď se nesla pyšnou vlnou, rty se chvěly hlasným zpěvem. „Velebí má duše Pána! Alleluja! Alleluja!“
Rozbil Prokop všecky modly, z trosek jejich v koutě šerém ohniště si pěkně srovnal právě pod otvorem sluje,
aby dýmu sloupy šedé volnou měly cestu k nebi. Z kamení co zbylo ještě, zídku srovnal, malou předsíň,
získala tím celá jeskyň, kde moh dříví ukládati, nástroje a potraviny. Jeskyni pak čistě vymet,
díry v stropě vycpal mechem a ve skalách vytesal si výklenky jak malá okna. Balvan, jenž stál blíže vchodu,
vyhloubil si na kropenku, jiný balvan byl mu stolem, jiný klekátkem a ložem. Vyšel v les. A kácel stromy,
chtěje sbíti pevné dvéře, aby v zimě sněhu spousty nezanesly vchod mu k sluji. Přemýšlel, jak pluh by zdělal;
vesel stromy otesával, velké větve přisekával, klestí vázal do otýpek, by je snadněj dostal domů;
holé kmeny ale přivlek silou obra až na pokraj srázné strže, tam kde skála skláněla se kolmou stěnou;
odtud pak je spouštěl dolů. Hoj, to byla jízda divá! Štěrk a hlína ve ručejích valily se s každým kmenem,
ve kotoučích prach se zvedal; dutě zaduněla země, ohlas v dálce odpovídal. Při té práci namáhavé
poledne jej překvapilo. cítil, slunce kterak pálí, sekeru svou zaťal v pařez, ku modlitbě sepjal ruce,
pak po krátkém rozjímání zašel v les. Chtěl najít sobě čistý pramen svěží vody a kořínky lesních bylin.
Dral se houštím, na mýtině teď se octnul – jaké parno! Cvrčků ostrá píseň zněla z rozpukané, zpráhlé země.
Mýtinu chtěl obejíti, když tu náhle v středu jejím starého si dubu všimnul, který v dálku na vše strany
rozkládal své bujné větve. Kolem dubu poletoval vyplašený, polekaný zástup včel a hlučně bzučel.
U dubu se cosi tmělo. Přišel blíž a viděl: hnědý medvěd na zadních stál nohou u stromu a hlavu celou
do dutiny stromu strkal. Přední prackou začal potom celé zlaté plásty medu vytahovat. Prokopovi
líto bylo v této chvíli, sekeru že nevzal s sebou. Spolehal však v pomoc boží, obešel strom nenadále
hledaje kůl nebo dřevo, jímž by v boj se mohl pustit. – Medvěd však jej spozoroval, nechal medu, obrátil se
a po zadních nohou začal točiti se za Prokopem. Tento vida nebezpečí nechal všeho, beze zbraně
šel mu vstříc – teď uskočil mu, teď mu nadběh kolem stromu. Honili se hezkou chvíli, medvěd bručel rozzlobený,
oči jeho div mu z důlků nevystouply, a srsť jeho trčela, se čepejřila. Bleskem nadskočil mu Prokop,
ruky vzmach, a mocnou pěstí zasáhnutý prostřed čela s temným řevem klesl medvěd. Ležeti jej nechal Prokop,
k stromu šel – hle, z díry jeho kynuly mu zlaté plásty, veliké a plné medu. Celý stoh jich vybral s chvatem,
sotva vše moh pojmout v náruč. Myslil při tom, kterak medu okusil sám Vykupitel po zázračném z mrtvých vstání,
když se octl v společnosti nevěřících apoštolů. Medem též byl živ Jan Křtitel, který rovnal stezky Pánu
a žil v poušti v dávných časech. Po tak tuhé dnešní práci chutnal doušek chladné vody, který našel blíž své sluje.
Padala tam s kolmé skály, pěnila se vodopádem a sametem bujné trávy stříbrnou se vlekla stužkou.
Obrátil se Prokop domů, ale cestou letly za ním zástupy včel vyděšených, bzučely mu kolem hlavy,
snášely se níže k němu, jak by chtěly před únosem zachrániti kořist jeho; sedaly mu na skráň, vlasy,
ruce, šaty, ale žádná neranila poustevníka. Provázený jejich hudbou – vkročil v sluj – tu napadlo mu,
když zřel, kterak v jeho jizbu rozletly se včelek roje, že by moh je ubytovat ve předsíni svojí sluje,
med by nikdy nechyběl mu, aniž v boj by musil krutý s medvědy a jinou zvěří. Vzal dva plásty plné medu,
našel v skále dutý otvor, zapustil je v rýhy jeho a hned celý roj lét za ním, spokojen tam usadil se.
Cookies on Poetry Cove