Unavený dlouhým sněním klesl Prokop na své lože, neusnul však; v duši jeho bylo jako před soumrakem.
Mdloba těžká jako balvan na srdce mu lehla, stiskla pěstí dravou hrdlo jeho a pod víčka sypala mu
žhavý, ostrý písek bdění. Ležel jako bez života – ale duch v něm bouřil, v žíly hnal mu lávu horké krve.
Dlouhý půst a rozjímání spjaly v pouta jeho údy. S otevřeným ležel zrakem, prsa těžce oddýchala.
V sluji bylo pološero; rozházené kolem skály, trosky soch se pouze tměly. Prokop s lože nerozeznal
rysy jejich gigantické; zdálo se mu, jak by časem některý hnul sebou balvan, jak by modla vztáhla ruku;
zdálo se mu, z hloubi země jak se derou temné zvuky, do stěn skalných kterak buší vzdáleně a vzdáleněji.
Teď zas kdosi kráčel horem, přes klenutí kráčel zvolna – Prokop čekal každou chvíli, že u vchodu sluje zjeví
tmavý stín se – čekal darmo. Povstal a chtěl ku modlitbě sklonit nohu, sepnout ruku, koleno však zdřevěnělo,
ruka jeho zkameněla. V leže chtěl se modlit nahlas nebo zpívat – ale darmo; hrdlo stáhla jemu úzkost.
A tak ležel dlouho v snění, cítil, kterak nade hlavou čas mu spěje letným křídlem: žízní rty se otvíraly,
pot mu proudem stápěl skráně. Chtěl se mocí vzpamatovat, ale jeho duch již zmizel v nekonečném moři představ.
Šero v sluji náhle tálo, slabý úsvit plným proudem z koutů lil se v jedno kolo, světla šípy v krátké chvíli
v paprsky se zlaté shlukly, mezi nimi jasné slunce rostlo stále větší, větší, zakrylo vše rudou září;
z toho slunce zvedala se nádherná a gigantická postava, tvář samé blesky, u hlavy jí velký orel
roztahoval chmurná křídla, z prsou jejích vyrůstala obrovitá hlava tuří, černá, šklebná, z jejích nozder
sršel zlatých jisker liják, ruka pravá pozvedala ohromný štít bazaltový, z něhož rovněž vyrůstala
děsná ona hlava tuří; ruka levá ukláněla k zemi sekeru, jež dvojím lesknavým se ostřím smála;
tahy tváře, vous i vlasy, všecko ztrácelo se v blescích. Prokop musil odvrátiti od zjevení svoje oči.
Poznal rázem Radohosta; bůh stál chvíli bez pohnutí, náhle rostl v nekonečnost, z hlavy jedné zrostlo sedm;
každá z nich meč měla v ústech obrovský a dvojbřitnatý, že se zdálo, jak by sedm proudů ohně vytékalo
z boha sedmi úst, proud osmý ve podobě meče třímal v obou rukou sám zjev děsný. Z něho vlálo také teplo,
jako z výhně spící sopky, která kouří po výbuchu; zdálo se, že všecko teplo přírody, vše síla tvorčí
ohně vlnami se prýští ze sedmi úst Rujevíta v plodná prsa staré země. Ale brzy oheň hasnul,
bledší záře vycházela, kolos padal v pídimuže, obr stal se trpaslíkem, z rukou jemu padly zbraně,
vetchý kmet stál před Prokopem. Matné slunce podjeseně plálo v jeho silných očích, podíval se na Prokopa
a již mizel – na zem za ním nořila se jiná z temna postava, jak vrostlá v půdu; nohy holé po kolena,
dvoje prsa, dvoje záda, čtyry hlavy, čtyry krky, brada pěkně uhlazená, vlasy úzce přistřižené,
obrovský meč v pravé ruce s pochvou zdobně vykládanou. Poznal Prokop Svantovíta, za ním objevil se Tříhlav;
přes oči a ústa jemu závoj splýval zlatotkaný, neměl znáti srdce lidí ani soudit jejich činy:
obraz hrozné lhostejnosti, kterou vždycky ku člověku příroda se vychloubala. Sotva zmizel v pološeru,
růžový mrak rozvlnil se a po jeho proudech táhly labutě a holubice duhami za křídla sněžná
přivázány k velké škebli, v které stála svatá Lada v lesku nesmrtelné krásy. Ňadra měla obnažena,
plný bok jen zadržoval průhledný šat, že se nesvez' k jejím nohoum jako oblak, před sluncem jenž rozplývá se.
Vlasy zlaté padaly jí po skráních a po ramenou kadeřavým vodopádem k růžové až paty důlku;
v ústech měla poupě růže, v ruce pravé měla jabko veliké a granátové, věčný symbol zúrodnění.
Smích spal v jejím obličeji, rozlit po něm zlatou vlnou, div nespláchl s korálových rtů jí poupě, jež se chvělo,
a jak tiše sklonila se nad Prokopem, ihned spadlo s jejích úst v změt jeho vlasů; divoce se zachvěl Prokop
pod těch ňader žhavým sněhem, sebral sílu nadpozemskou, na loži se rázem vzpřímil, křížem čelo požehnával.
Přelud zmizel a s ním záře, kolem tma, však z kouta sluje vyšleh' náhle rudý plamen, provázený dutým třeskem,
jak by tisíc hromů rázem vzbudilo se, divý hlomoz, jak by zem se třásla, vody jak by tryskly z hlubin k světlu,
a ten plamen stále větší svíjel se jak lesklá zmije, a v něm Prokop rozeznával temný stín, jenž rázem zmizel,
sotva plamen v před se šinul – temný rachot neustával. Perun mluvil. Rychle Prokop
skočil z lože, sepjal ruce, jal se křičet velkým hlasem: „Kde jsi, Pane Hospodine, promluv nyní, mám-li věřit,
před kým sklonit mám svou šíji? Pane, jenom krůpěj rosy v zprahlou duši, jeden paprsk! A vy, Síly, Živly, Moci:
kdo jste, proč jen v ohni rudém obličej váš se mi jeví!? Jehova vždyť sám též viděn v ohnivém byl žhoucím keři!
Živlové, jste vy snad bohy? Třtina člověk jen se chvěje, když se náhle pohne země. Já však ani nechvěju se,
hledám pravdu, Hospodine, plakal jsem, teď ale úpím – volal jsem, teď ale křičím, a ty, děsná, šklebící se
výhni rudá, z které Perun ozývá se hukem hromu – aj, zde kříže svaté dřevo, v ruce s ním chci tebou projít,
bych měl zhynout! Já chci pravdu, světlo, pravdu, slyšíš, Pane?“ A již v ruce berlu s křížem vrh' se v plamen s třeskem hromu;
tento shasnul, kotouč dýmu otvorem se valil k nebi. Šero jitra padlo v sluji. Prokop ležel v středu model
zkrvácen a zedrán celý, usmíval se lehce v spánku, andělů jak zřel by zástup, jenž se k němu snášel s nebe
a chlad s vůní řasným křídlem vál mu v duši polekanou. Světlo rostlo, otvor sluje rozlíval ho celé moře,
jím se nazpět ubírali andělé a k prahu nebes skřivánek jen jásající za nimi spěl s písní díků.
Cookies on Poetry Cove