Mnoho roků rychlým křídlem přes Prokopa létlo hlavu, co žil v sluji na Sázavě. Pod večer se z lesa vracel
Prokop prací unavený. Stíny táhly se již dolem, každý strom, jak hnul se vítr, se snětí zdál tmu se střásat;
v úžlabinu zabočiti Prokop chtěl v svém zadumání, když tu slyšel lidské hlasy: zachvěl se – po řadě roků
opět první lidské hlasy. Cítil náhle slzu v oku, zastavil se – slouchal dále, hlasy různé blížily se.
Kdo to jen sem zbloudit mohl? Praskala klesť pod nohami osob, které blížily se; teď již mezi haluzemi
rozeznával černé pláště, dlouhé hole, jako berly, klobouky, jichž velká střecha stínila tvář cizích mužů.
Cizím hovořili hlasem, jemuž Prokop nerozuměl, poznal jen, že jsou to mniši, z posuňků a šermování
rukou, že zabloudili z cesty a se v tuhém octli sporu, kam as nyní zaměřiti. Rozhrnul teď rychle větve,
předstoupil a hlasem velkým po latinsku oslovil je. „Pokoj s vámi, bratři v Pánu!“ Se všech stran jej obklopili,
podávali jemu ruce, latinou teď hovořili všichni jeden přes druhého, kudy cesta k Vyšehradu,
kdo jest on, kde jeho domov, by šel s nimi, provodil je. Jedni od hlavy až k patě prohlíželi jeho oděv,
druzí opět cizí řečí rozkládali mezi sebou, a zas k němu po latině prosbu vznesli, by v své chatce
noclehu jim dopřál vlídně a pak zítra vyvedl je z hloubi lesa, jehož vlny se všech stran je obklíčily.
Pousmál se vlídně Prokop, zaved' mnichy v svoji jeskyň, omlouval se, že jest chudá, jak se sluší poustevníku.
Mniši zvědavě a plaše do kola se rozhlíželi. Kde co měl, jim všecko snesl: mléko laňky, medu plásty,
vodu zřídla, a pak jal se na zemi jim stláti lože. Rozdělal též v krbu oheň, pak v střed jejich posadil se,
naslouchal jich rozhovoru. Zvěděl, že jsou mniši z Němec a že bloudí celým světem, víru Krista hlásajíce;
zvěděl, že sám papež z Říma dal jim k tomu povolení a že císař římský do Čech sám je vyslal na vyzvání
Oldřicha, jenž v Praze sídlem, aby v Čechách pomáhali šířit pravou víru svatou. Mluvili též o jednotě
církve, která všecky různé kmeny pojí jednou páskou, chválili svůj klášter doma, neradi jejž opustili.
Haněli ty české lesy neschůdné a nekonečné, i řeč – jež jim byla cizí. Na konci když najedli se,
odříkali zpěvným hlasem nešpory své po latinsku a pak cestou unavení svalili se na mech v lože,
a jak padli, usnuli hned všichni spánkem spravedlivých. Neusnul však svatý Prokop; nad ohništěm, které hasnouc
v popel skrývalo své žáry, seděl v bolném zamyšlení. Cítil náhle, jeho duchu že se propast otevírá
hluboká a nekonečná. Blahý pocit jeho štěstí zmizel bleskem v této chmuře. která jako pavučina
jala v sítě jeho duši. Sama sebe jal se ptáti: Čím jsi byl zde v této poušti svému lidu, svojí vlasti?
Sobě žil's jen, ovšem v klidu, ale rovněž v nečinnosti. Je ten život, který žiješ, zcela tvůj, bys dle své vůle
tak jej skrýval všemu světu? Nebyl's víc než pařez suchý, v pralese jenž mrtev dřímá, v letě halen v suché listí,
v zimě pohřben v hustém sněhu. Snil a zahleděl se dlouho na mnichy kol dřímající, a ve vlastní zpovědi své
pokračoval tich a smuten: Hle, ti vlast svou opustili, pěkný klášter, opatřený pohodlím, kde v lepší službu
obětovat mohli nebi žití svého květ i plody. V neznámý kraj vydali se, v neschůdné ty černé lesy,
hledají a snad též najdou cizinci, co ty's již dávno měl pro lid svůj učiniti. Němci jsou a po latině
chtějí mluvit k bratrům tvojim, jednou rukou chtějí podat světlo víry, druhou ale vyrvat otců jazyk svatý.
V jedné nesou symbol kříže, v druhé ukrývají kleště. Běda, nyní se již octli na prahu tvé domoviny,
k Praze hledají už cestu. Oldřich, kníže, sám je vyzval, a ty, který měl's již dávno svému lidu kráčet v čele
roven sloupu ohnivému, řadu let, zde ztajen, ukryt, neznám plodný život trávíš. Prokope, ty's hřivnu svoji
zakopal, nuž nyní vzmuž se, vykopej ji, využitkuj, z tmy teď k světlu prokopej se, k práci povstaň z nečinnosti.
Zachraň jazyk svému lidu, řečí svou ať svého Boha vyznává, vstaň, po šlépějích jdi, jež ukázal ti Cyril.
Ale jak? V čas přijde rada. Zamyslil se opět znova, rozhlížel se celou řadou šťastných let, jež strávil tady
zapomenut celým světem. Cítil blahé ujištění, nadarmo že nežil tady. Cítil, kterak jeho duše
otřesena mnohou bouří, vzpjala se a utužila, kterak síly jeho vzrostly, vůle jak v něm zmohutněla,
s přírodou jak tuhý zápas byl mu školou pro budoucnost, jak má s lidmi zápasiti. Vzpomínal, jak všickni velcí
proroci i apoštolé, nežli vyšli kázat lidu, s duchem svojím o samotě v poušti dlouho hledávali
sílu, klid a povznesení. Na spící zas patřil mnichy myšlének hned nová řada klíčila tu v jeho duchu.
Myšlénko, ty's všemohoucí! Símě tvoje sotva padne, již jest stromem, z jehož větví rozlehá se hlahol ptáků,
slavících tvé velké příští. Necítil se Prokop více, hněv jej pojal k cizozemcům; pouze práva pohostinství
chránila je v jeho sluji. Ale povstal jedním rázem, strhal mračna svojí dumy, vítězným a velkým hlasem
jal se jásající zpívat otců hymnu dávnověkou: „Hospodine pomiluj ny!“ Hlas jeho se rovnal bouři,
strh' v svůj souzvuk stěny sluje, které spolu hlaholily, vzbudil v roklích spící vítr, který prales rozkolébal,
a již se to tichou nocí valilo jak velká hymna, jako duchů chorál valný: „Hospodine pomiluj ny!“
Staré stromy, ve svém klíně které hvězdy kolébaly, lípy, jedle, buky, břízy, mech pod nimi, zřídla z luhů,
tisíc k tomu divných hlasů z roští, strží, slují, z houští, stéblo trávy, haluz dubu: vše se chvělo s jeho písní,
hřmělo, pělo, burácelo: Hospodine pomiluj ny! Lesů šum, jenž jako bouře nad slují se valil z dálky
a zpěv hlasný poustevníka probudily spící mnichy. Jedni žehnali se křížem, a zas klesli v tichý spánek,
druzí ale rozhlíželi kol se plaše po jeskyni. Ohniště žár zmírající vrhal dlouhé černé pruhy
po stropu a skalných stěnách, v koutě ale uviděli Prokopa; zde klečel, hlavu nakloněnou maje k zemi,
ruce k nebi roztažené; gigantické stíny černé činily, že v nekonečnost zdál se tratit, splývat celý;
při tom zpíval mocným hlasem, vítr z lesa duněl, hřímal v jeho tonech drsnou písní v neznámé jim cizí řeči.
Nevěděli, velkým hlasem že on pěl, když vzbudili se: „Vyžeň Němce, cizozemce!“ Tušili však jakous tíseň,
jak jim úží dech i srdce; rychle křížem žehnali se šeptajíce mezi sebou: „Bože, to je černokněžník,
pohanský kněz, sluha ďáblův!“ a zas tváře ustrašené kryli v mech a žehnali se. Přišlo jitro. Jako obr
povstal Prokop; silným duchem, jasně nyní cíl svůj viděl. Usmíval se jako slunce, po bouři když zlatí mračno.
Snesl mnichům med a mléko, vzal svou hůl a přepásal se, pak své hosty ustrašené mlčky, beze slova vyved'
ze sázavských, černých lesů.
Cookies on Poetry Cove