Bylo šero v jeho sluji, když se vrátil, sotva oko rozeznalo rozházené balvany a trosky kolem,
jež se tměly vstříc mu v dáli jak podzemní, zasypané, staré město v rozvalinách. Umínil si Prokop svatý
ukliditi trochu z cesty touto spoustu: balvan jeden za oltář mu sloužit mohl, za stůl jiný, místo lože
na hromadě klestí v koutě, podhlavničkou měl být jiný; ostatní chtěl vykliditi a z nich malou zídku složit
kolem vchodu svojí sluje. Našel si dvě suchá dřeva, rychle třel, až oheň chytil, až skočila z troudu jiskra,
za ní slabý proužek dýmu, jemuž brzy ve zápětí trysknul plamen oranžový; zapálil tak velkou dračku,
v skálu zatk ji a juž počal odklízeti spousty skalin zpívaje si při své práci velkým hlasem, který klenby
odrážely mocným echem, oblíbenou píseň svoji: „Hospodine pomiluj ny.“ Rudé světlo vyloudilo
dlouhé, černé stíny všemu, ty se vlékly dlouhou řadou po stěnách a po klenutí, jako hadi objímaly
celou sluji; časem spadla s uhořené dračky slza, rudá slza padla na mech, jenž jsa vlhký syčel chvíli.
V těchto troskách a v těch stínech rozháněl se obrovitý mnich a házel rukou smělou staré modly zpřerážené,
teď z nich oltář a pak lože rukou skládal neumělou. Náhle v práci zastavil se, ruka vázla, noha couvla,
jak hnul sochou Svantovíta, slyšel ostré zaupění, jak by mladé vlče vylo. Myslil zprvu, poraněné
že snad zvíře za brlohu vynašlo si tuto sluji, by zde tiše dodělalo. Skočil rychle, strhnul dračku,
svítil blíže a juž žasnul; u nohou se cos mu tmělo, chlupatý a černý kotouč, modly roh té divné zvěři
prsa tísnil sténající. Odvalil hned Prokop balvan a teď teprv v tvář se díval svému hostu: viděl rohy
nízké, trochu zakřivené, rudý jazyk, oko malé, blýskající rudým žárem, ústa pěnou postříkaná
špinavou, dech cítil sirný. Potvůrku si chytil za krk, obrátil ji více k světlu, kosmatý zřel ocas tvrdý,
na lopatkách houpala se malá křídla netopýří, konec jejich s drápem ostrým, v kopyta se kryly nohy.
Usmáti se musil Prokop, jak to vyžle šklebilo se, opici hned a zas vlku podobné v svém pitvoření.
Ze všech stran si svítil na ně, požehnal je křížem svatým: „Azazeli, pekla zmetku, proč se svíjíš u mých nohou?
Jdi a vrať se v místa pustá, skučíš jen – nuž odpovídej! Neznáš řeči? Jmenem Boha Stvořitele, Spasitele
zaklínám tě; pověz nyní, co tu chceš? – jsi raněn, zmetku? ukazuješ k vchodu sluje? zasáhl tě včera balvan?
Nepochopils ještě, bleskem že mi Pán sám klestil cestu, dračí plémě, rode hadí? Chci, bys mluvil, jak tvé jmeno
mezi duchy ztracenými! Vrčíš jen jak vzteklé štěně – ra, ra! nuže, sluj mi ,Rarach‘.“ Zatknul zase Prokop dračku,
utrhl kus šatu svého, léčivých naň kladl bylin, jež natrhal ráno v lese. Klekl k zmetku, s usmíváním
obvázal mu poranění, s beder sňal svůj provaz bílý, do kozelce čerta svázal; nebo nejmíň lze mu věřit,
když mu děláš dobrodiní. V pravici vzal hůl svou s křížem: „Nyní mluv a zpovídej se, kdo jsi, jaká tvoje zloba,
rci, čím hřešíš proti Bohu, rci, čím hřešíš proti lidem, rci, čím chtěls mne pokoušeti.“ Ďas jen vrčel a se šklebil.
„Jak, ty nechceš odpovídat? Připravím ti horkou lázeň! Zpovídej se – svádíš lidi ku krádeži, ku opilství,
ku smilství a ku rouhání? Mlčíš, nuže, já teď mluvím.“ Při tom statně holí mlátil v záda zmetka, jenž se svíjel,
vrčel jen a stále šklebil. „Jmenem Boha zaklínám tě, Azazeli, do třetice: mluv, zda vjíždíš v těla lidská,
vzněcuješ v nich vztek a chlipnost, v modlách ukrytý se chechtáš, žertvy sníš vždy místo bohů? Mlčíš, nuže já teď mluvím!“
A zas holí ďábla mlátil, jenž se svíjel a jen vrčel. „Zlomyslný, potutelný, škodolibý posměváčku,
znám tě, znám, juž nemýlím se, malý zmetku, teprv učeň řemesla jsi ďábelského. Jen mně pěnou jedovatou
neposlintej obě ruce! Nejmenší jsi, malicherný šotek, jenž si blázny tropí z moudrých lidí, bohumilých.
Tys na kápi všehomíra rolnička ta vysměvačná, která v děsný hovor živlů syčí vždy svůj ostrý výsměch;
tropíš samé maličkosti, podpichuješ, podpaluješ. Viď, teď jsem ti trefil v notu? Když chce poutník unavený
píti v lese ze studánky průhledné a křišťálové, ropuchu v ráz hodíš do ní, jež mu bahnem zkalí vodu.
V jeseni ty nad močálem bludičkou se často míháš, s pravé cesty svádíš chodce; poustevníka v rozjímání,
který vidí sedmé nebe, šimráš v nose, proměněný v malou mušku, tak že kýchne, do klekátka vrazí hlavou,
zakleje a spadne s nebe. Zhasíš světlo ve průvanu, abys lidi k zlosti vzbouzel, schováváš a zastrkuješ
různé věci, a když v shonu celý dům je pracně hledá, skrčen kdesi v koutě stropu ty se chechtáš z plné duše.
Na nůž, který vrah si brousí, když jej k cíli vést nemůžeš, aspoň plivneš, aby ostří rychleji se utvořilo.
Dívkám, které při měsíci pro vodu jdou ke studánce, zdviháš sukně nad kotníky, k pokušení mladých hochů,
již za nimi z dálky míří. Zlobo v lidech, zlobo v zvěři, zuříš v lišce polapené, že prokousne ruku lovce,
spáre supa, trne růže! Viď, že uhod jsem tvé hříchy, dost máš ran, měj rozhřešení! Jmenem Otce, Ducha, Syna –
vševládného Hospodina, vynes zlobu z mysli svojí, buď mým sluhou poníženým! viz tu kříže svaté dřevo!
Mlčíš jen a zrakem svítíš? Chceš zde býti mojím sluhou? Vrtíš sebou, vida, brachu, teď mi lízáš obě ruce!
Chceš být vděčný, mlčelivý, pravdomluvný, prázdný klamu? Slibuješ mi polepšení? Dobře; ale za své hříchy
za pokání ve kozelci přes noc celou svázán budeš.“ Domluvil a chytil čerta, odnes v kout jej – ten se ztišil,
pouze jeho oči bleskné, zelené a plápolavé svítily tmou šeré sluje. Dračka dávno dohořela.
Prokop zůstal na modlitbách.
Cookies on Poetry Cove