Slunce vzešlo v plné kráse na azurném, čistém nebi, když ze sluje vyšel Prokop po noci, již v rozjímání
v kleče strávil v bdění smutném. Vyšel v les dík vzdáti bohu, vyšel v les též práci hledat, neb dle řádu Benedikta
s modlitbou má ruku v ruce práce jíti, jak na květu s krásou barev zdobných vůně. Vyšel v kraj se opíraje
o sekery topor silný, kterou včera hřímal v balvan, jenž mu bránil přístup k sluji; vyšel, aby v temném hvozdě
skácel strom, jenž potřebného poskytnul by jemu dříví na zřízení domácnosti. – Kráčel úzkou stezkou v skalách
plnou výmolů a strží od včerejší bouře vrytých. Neschůdná to byla cesta, ale s vrchu vítala jej
taká vůně, taká svěžest, taký chlad a šum a něha, že rád zostřil kroky svoje. Kamení se lesklo v slunci,
rosné perly mezi travou míhaly se celým deštěm, mech, jenž visel stromům s brady, svěžestí se lesknul novou,
kůra bříz jak roztavené stříbro hrála v šeru buků. Lilie polní vedle cesty chvěly se a ukláněly
a ze srdce modrých zvonků motýl, jenž tam přenocoval, vylít, že se zdálo mnichu, jak by jeden z pěti lístků
ožil a se vznesl v azur. Z hloubi lesa tam, kde šero usedlo jak šedý pavouk, jehož sítě nekonečné,
stíny stromů, v dál se táhly, ozýval se žežulice věštný hlas a melodický, drozd jí v stráni odpovídal
druže k jejím táhlým žalům všecky snivé hlasy lesa, větrů ston a ševel listí, větve drsné zaskřípnutí,
bzukot mouchy polapené, když po suchém listu běží. Časem zazněl silný hlahol, jak by kdosi neviděný
z hloubi duše oddech sobě, nebo jakoby mocnou rukou zasáh kdosi v struny harfy, vítr stromů korunami,
projel a zas zapad v houští. S jasnou myslí kráčel Prokop výš a výše sráznou stezkou, cítil, jak se hruď mu šíří
volností, jak s vůní lesa samoty dech dotýká se jeho skrání vráskovitých. Kráčel v před a chválil boha,
že jej vedl z labyrinthu lidských mdlob a snů a bojů v tento klid, v to ticho lesní. Nyní stál na čele hory.
Obzor před ním nedozírný rozvinul své pestré vlny. Kam pohlédnul, samé lesy černaly se, modraly se,
k nebi lnuly dlouhým pruhem a z nich jako oběť ranní stříbrná se nesla pára. Sem tam mnohý obr valný
výš povznesl pyšné čelo, blesků rýhou znamenané, a rozpínal v dál i šířku rozsochaté větve svoje,
jak by hlídal rod svůj celý. Nejníž pod ním, pod úbočím svislé, nahé stěny skalní, proudila se bystrá řeka,
pěnila se o balvany, burácela, jak jí v cestu strom se manul vyvrácený. Celé roje ptactva vírem
kroužily nad černým hvozdem, křídel ruch a stromů šelest, vody šum a ptactva povyk, tisíc hlasů pojilo se
v plesný vír, jenž hlavu snící opojil až do závrati. Sotva Prokop odhodlal se odvrátit zrak udivený,
tu na srázu nad propastí vyhlídnul si statný dubec mohutný a rozložitý, ruku vzpřáh a juž chtěl vzmachem
ránu pustit na kořeny: když zrak jeho utkvěl náhle ve koruně – tam hnízd plno, tísnilo se vedle sebe,
jak by stromu byly plody – a z těch hnízd s vztahovaly k němu žluté, nahé krky, a nad hnízdy úzkostlivě
matky v skřeku poletaly, a v haluzích šumělo to jako vzdechem, jako pláčem. Nevyzpytný pocit schvátil
mužné srdce Prokopovo, sekera víc nedopadla, klesla ruka napřažená – nemoh, nesměl, nechtěl ani –
zadumal se, used pod strom; v jeho hrudi neznámý hlas volal k němu: Jakým právem chceš zde kácet svaté stromy,
cizinče, rci, jakým právem? A tu se mu zdálo náhle, celý kraj ten, jak jej viděl, že jest velká bytost jedna,
velebný kmet hrůzyplný – jeho hlava v azur nebes utajená – skály kosti mohutné jsou jeho lebky,
údy hory, vous a šaty nekonečné šumné lesy, přepásán jest lesklým pasem, řekou, jež se blyští v slunci:
a ten stařec kráčel k němu blíž a blíž a mluvil děsně šumem vlny, šeptem listí, zpěvem ptáků, hlasy lesa:
„Cizinče, co žádáš na mně? Proč jsi přišel klid můj rušit, kácet moje staré stromy, z pestrých obrub řízy mojí
shazovat mi hnízda ptačí, plašit moje hnědé srny, hledat cestu v doupě lišky, přistřihovat orlům křídla
a svým krokem rušit reje mladých vlků při měsíci? Jdi jen zpátky, odkuds přišel, přej mi klid a zapomnění!“ –
A ten stařec kráčel blíže; jak otvíral svoje ústa, Prokop uviděl v nich světy kolující, rojící se,
slyšel hlas jak orkán dutý, praskot stromů, skalisk, děsný vír a závrať, jak by všecko mělo v chaos prvý klesnout.
Prchati chtěl před tím zjevem, jenž vztahoval po něm ruce, couval dál až ku pokraji nakloněné strmé skály,
jeden výkřik a již letěl, tma jej polkla v bezdný jícen, cítil jen a tušil propast. Probudil se – ležel v mechu.
Slunce k horám sklánělo se, u nohou mu lesní králík škubal jetel bělokvětý, z houští laně dívaly se
bez bázně, jak modré oko, hořec k jeho skráni skláněl plný květ a tiše, tiše přes mozolnou ruku jeho
sluníčko se bralo lesklé polo křídla roztáhnuvši, jak by chtělo z jeho dlaně vzletět přímo ku obloze
Pánu bohu do okénka. Prokop cítil slzu v oku a v své duši cítil radost; tajný hlas mu pravil tiše:
Kdo je dobrý, vždycky žije s přírodou ve blahé shodě. Zpáteční pak nastoup cestu.
Cookies on Poetry Cove