Neustal hrom hučet v skalách, déšť se líti s oblak proudem, blesk se míhat, vichr výti, ale v letu mezi mraky
ustanula smečka ďáblů, jak jim z dálky mezi lesy kynul černý jícen sluje jako brána k peklu děsná.
Zavýskli, se zachechtali, jakby vítr dal jim křídla, vjeli rychle úzkým vchodem, protáhli se s tříští bohů,
zmizeli jak stíny v sluji. Prostranná sluj suchá byla, jako satan předpověděl, skalné sloupy klenbu nesly
krápníkovou, mech se chytil zelený a pěkně šedý na kořeny starých stromů, které jako mocné žíly
protkávaly celou klenbu. Sem tam v koutech suché listí sladkým dechem podjeseně zavonělo, sotva noha
zapletla se v jeho snítky. Sotva zvěř tu skrýši znala. Hustá tíseň keřů, větví kryla vchod, že ani jedna
nevpadla sem kapka deštná. Útulná tma rozložená kryla vše, jen blesk se mihnul slabým kmitem skrze houští
a zas hasnul – pouze šelest deště v listí neustával. Ukryli sem staré modly; urvali pak balvan velký,
zakryli jím jícen sluje, usedli pak v polokruhu do mechu a v suché klestí, smáli se a pošklebali,
mlaskali a hovořili. Bylo jim zde dobře v suchu. Ozvěnou hrom hučel z dáli, ozvěnou jen kapky deště
šelestily jako v snění, vítr ztich', že bylo náhle slyšet každé hnutí v lese, klestí jak zaprasklo v mechu
pod útěkem plaché zvěře, i jak skřípla stará sosna třímající v objetí svém supí hnízdo, plné mláďat,
jak se utrh' kámen s štítu skaliny a dál se šinul, a ty všecky jednozvuké, tajůplné, bájuplné
hlasy lesa o půlnoci. V hlubokém tom utišení bylo náhle slyšet kroky vzdálené, však bližší stále,
šelest, jak by rozhrnoval někdo větví hustou clonu, jak by dral se skrze houští; teď již blízko vedle vchodu
zněly jasně tyto kroky těžké, přísné, dál a blíže jak by kdos vchod sluje hledal. Ulekli se ďábli rázem,
hlavy stiskli dohromady, pak se znova rozesmáli – kdož by moh' je tady rušit! V tom však zaduněly rány,
těžké rány, jako mlatem na balvan, jenž otvor skrýval, těžké tak, že zachvěly se stěny skal, že vyplašený
z houštiny pták vylít' s křikem a se vznášel v dlouhých kruzích na šumících, těžkých křídlech. Balvan chvěl se, povoloval.
Vzchopila se ďáblů smečka, s rykem ku vchodu se hnala, všichni tlačit pomáhali: opřeli se v půdu patou,
jeden čelem, druhý zadkem tlačili, a řetěz pevný spletli z rukou, noh a křídel. Ale rány nepřestaly,
hřměly dále bez ustání, balvan chvěl se, povoloval, ďábli víc a víc jej tiskli – těžký zápas k nepopsání!
Rána hromu zaduněla; uhodilo vedle sluje v základech až zem se třásla, obrovský dub, nade slují
jenž své větve rozprostíral, hořel jako jasná svíce, blesk si z něho tříšky krouhal, sjel po hladkém kmenu dolů,
smek' se v skálu jedním skokem, balvan rozstřík' v čtyry kusy, s rachotem jenž valily se v sluj a strhly svojím letem
ďáblů rej, jichž řetěz hustý roztržen se kolem svíjel. Za balvanem ale běda – jak by blesk byl jeho poslem,
veliký muž objevil se, černovlasý, černovousý, v říze hnědé, provaz bílý kolem beder, v ruce svojí
obrovskou hůl s křížem zdvihal, a tím krokem, jenž již z dáli zlekal ďábly, teď se blížil, nadlidský, pln velebnosti.
Svíjících se, stenajících ďáblův ani neznamenal, z hořícího dubu urval velkou snět, jí zamáv' vzduchem
pochodní jak plápolavou, napřed strčil svou hůl s křížem a pak vešel do jeskyně. Pochodeň svou zatknul v skálu,
rozhlížeti jal se kolem. Polekaná rota ďáblův ukryla se v kouty sluje neb za sochy starých bohů,
on však vida jejich tváře šklebné, zlobné, posměvačné, strhl s beder provaz bílý, spletl důtky uzlovité,
zvolal bleskem jako bouře: „Jmenem Otce, Syna, Ducha“ a již jal se ďábly mrskat z koutů, kdež je všecky plašil,
až se jeho pod nohama svíjeli, pak jedním rázem vzpjali se a k stropu vznesli, vyrazili s třeskem děsným
díru v klenbě; ještě zasáh' hrozný provaz, lítající jak blesk bílý šerem sluje, kopyto neb křídlo dračí,
a již po nich ani stopy. Ustal mnich v své těžké práci, bedra převázal si opět, berlu s křížem pozved' k nebi,
klekl na zem, hlasem velkým zapěl, až tím skály zněly: „Hospodine, pomiluj ny!“ Dopěl a pak ještě dlouho
klečel vroucích na modlitbách. Bouře přešla a skrz otvor vyražený letem ďáblů dívaly se do jeskyně
poprvé snad od stvoření veliké a zlaté hvězdy. Tak se Prokop, sluha boží, ubytoval na Sázavě.
Cookies on Poetry Cove