S vichrem liják svatbu slaví, hrom jim k tomu tluče v buben, blesky jsou jim pochodněmi. Jak to padá s hustých mračen,
jak to hvízdá šumným borem, hučí, píská, stená, výská, praští v lese, úpí v skalách, a krůpěje deště v tanci
poskakují divým tryskem! Jaký vír a jaká vřava! Co to letí nade hvozdy jako dlouhé, šedé stíny,
co se míhá nad propastmi postavy jak tajuplné, co přes tesů holé lebky točí se jak v plachém zmatku?
Jsou to mračna různotvárná, jež bouř honí bičem blesku ze dna moře kolem světa? Mračna z dálky – ale z blízka
z mračen těch se drápy vinou, černé nohy, dračí křídla – bože! to je smečka ďáblů! Kam to letí v této noci?
Letí dále, letí stále nad údoly, nade hvozdy, blesk před nimi, hrom za nimi, do křídel jim vichr pere.
Divá jízda, nekonečná! Letí a v svých nesou pažích, na zádech a ve náručí trosky soch, to zbytky model,
domácích to, starých bohů, které nyní vyhošťuje nová víra z české země, které kácí v svatých hájích
ruce, jež k nim spínaly se. By je skryli před záhubou, v cizinu je unášejí. Divá jízda, nekonečná!
Hle, tam pět jich, ďáblů starých, sotva nese těžkým vzduchem trosku sochy Tříhlavovy; dva má pouze obličeje,
třetí jemu rozdrtila rána mlatu hromovitá z ruky kněze nové víry. Tam dva vlekou sochu Lady,
celou ještě nedotknutou. Svarohem ten pracně strká, Velesa ten vleče mrakem, a ti druzí malé sošky
šetků, skřítků, domovníčků, šklebící se, trpasličí; jiný sotva držet může misky, číše, obětnice,
trojnohy a popelnice. Těžký let a namahavý! Ba i zdá se, že bůh nový teď se spolčil s živlů vádou:
lijavec a blýskavice v tvář jim šlehá bez ustání, na křídla jim padá mlha, a ten vítr v divém shonu
v kotouč stáčí jejich řadu, zmítá jimi, strká jimi. Hrozný vír a děsná vřava! Z lesů trčí plochá skála
jako stůl. Sem zaměřili, složili zde těžké břímě, každý sedl na svou sochu, oddýchali dlouhou chvíli,
jazyk rudý vyplazivše a sklonili černá křídla. „Jaký nečas! věru, bratří,“ nejstarší všech jal se mluvit,
„umdlen jsem tím hrozným letem víc, než na ďábla se sluší. Slyšte radu: nedaleko odtud v skalách, v černých hvozdech
neznámá sluj tmavá zívá, prostranná jest, vlhká není, měkký mech jí stěny kryje, jak by sám zval k odpočinku.
Na mou věru, ve sluj tuto složme těžké břímě svoje, noc a den tam zdřímněme si. Snad ulehne živlů váda,
blesk snad zhasne, vítr stichne a my zítra v noci stínech dále, dále poletíme z nevděčné té země české.“
Přijato hned celým sborem, hlučně celý dav se zvednul, břímě své zas chytil rázem, vznesl s ním se do povětří –
a zas dál to jelo, hřmělo, v čele všech, kdo návrh dělal. Na cestu jim blesky plály, hvozd pod nimi stenal, úpěl,
jako proutí ohybaly stověké se, šeré duby, se skal valily se řeky. Jako tlumy tmavých mraků
jen se mihla ďáblů smečka a zmizela v černé noci.
Cookies on Poetry Cove