Kdys v smutku černým hvozdem jel, tu mezi stromy světlo zřel a v úžasu se nenadál, že velký jelen před ním stál,
zřel skrze větví hustou mříž, jak v parohách mu hoří kříž. On zjevení se toho lek’, a s koně do trávy se smek’,
a v zbožné úctě na zem klek’, jak v oken záři setmělé jej v nejednom znám kostele. A pak se zved’, zas na kůň sed’
a sotva k jelenu zrak vzhléd’, sjel v propast hned svět jeho běd, on cítil, že to velký trest za jeho velkou vinu jest,
za nesmírný ten k honbě chtíč, jímž zmítán byl jak dětmi míč, že cítil v duši boží bič, jenž stále hnal jej dál a pryč;
však zároveň to duši lík, tak jet a nestát ani mžik. V ráz sňal mu s duše všecku tíž ten zářící a velký kříž,
ať k hradu jel, ať ku městu, vždy jemu svítil na cestu. A kudy jel, se před ním skvěl, ať plála skála, hvozd se tměl;
on druhdy divoch, stal se tich ve světla toho paprscích, ba zamyšlený nad světem se měkkým stal, až dítětem.
I jeli dál kol strmých skal, dnes jelenův kříž divně plál, i cítil v pevné naději, že jistě někam dospějí,
neb po klidu on hrobu práh’, ret chvěl se jemu v modlitbách; i odevzdal se Pánu jen, spěl dále všemu odcizen.
Skrz granátový prošli háj ve divný kraj, byl jako báj, v něm třtiny hrály na šalmaj, nebylo živých lidí v něm,
jen zem voněla kadidlem, vše stráně plály růžemi a vody hrály pod zemí, v opály tála nízká kleč,
a ptáci měli lidskou řeč; vše stromy, které minuli, jim lidskou tváří kynuly, a šklebu vzdor a drsný smích
již vymizely dávno z nich, že byly smavé, růžné tak a nevinné jak dětský zrak, zřel mnohé známé v řadách jich...
A jejich běh se dále mih’. Ve stínu obrovitých skal v řetězu z růží Satan spal, a líbezně se ve snu smál;
neb Anděl, který nad ním bděl, mu do snu písně míru pěl, že bělet začly v pohnutí mu konce dračích perutí...
Zřel, prch’ mu půvab mladých jar i všeho čár a on byl stár a stále z toho světla pil, v ně celičký se zakotvil,
jenž za ním cválal ze všech sil. On všecko měl, ba víc, než chtěl, až svět i sebe zapomněl. Pak v pusté vjeli pohoří
a srázy šlo to ku moři, vstoup’ chutě jelen v slanou tůň, tu v děsu Hubertův couv’ kůň, leč on jej bod’, s ním do vln stoup’,
kříž jelenův plál jako sloup, vše v plamenech, svět blesků pln, a oba zhltil příval vln... A Hubertu vše tálo v tmách,
v sluch vod šum slyšel po kapkách a kapky jak se zpěnily, se v slavnou hudbu měnily, tak dojemnou, tak líbeznou,
tak jásavou, tak vítěznou, že oči světlu otevřel a v Ráji stál a Pána zřel, k tomu se tulil jelen blíž
a mezi parohy měl kříž. Ó, myšlenko, za kterou jdem’, ať bouřným dnem, ať klidným snem, ať do bolu nám, do žertu,
plaň vždy jak jelen Hubertu, nám Ariadny budiž niť a ve přístav nám spásy sviť!
Cookies on Poetry Cove