Když po obědě zdřím’ si bratr Zeno, gnom z blízkých hor vnik’ v jeho celu šerou, kam oknem hvozd se díval s písní sterou, kde vůní všecko bylo prosyceno.
A opatrně, by nevzbudil mnicha, jak stín od podlahy ke stolu tihnul a z korbílku si notným douškem přihnul, mlask’ a se opět oknem vykrad’ z ticha.
A dobrý Zeno probudiv se chopil se džbánku; však zřel dno tam s podivením i kroutil hlavou jako spilý sněním – vždyť věděl, před usnutím kam až dopil.
Tu chytrák dělal jednou jakby dřímal, a chrápal v znamení, že dřímá pevně; gnom přišel, pil, mnich vyskočil tu hněvně, juž za ucho jej s hlasným smíchem třímal.
„Ty ničemo, ty frašný pekla zmetku!“ – Stůj, muži boží, suchých listů hlasem gnom zašeptal, sám nasycený kvasem mi dopřej blaha aspoň malou špetku.
Však s úroky já splatím všecko tobě! – „Jsem žádostiv!“ děl Zeno pustiv gnoma. A od té doby žíznivýma rtoma gnom z džbánku mnicha píval v téže době.
A roky šly a bratři umírali, jen Zeno jako jabloň plnokvětá pod šedin stříbrem necítil svá léta, vždy spokojenost, žert a rozmar stálý.
Stý slavil svátek a juž chápat začal to dobrodiní, jímž gnom splácel jemu; když opatem se stal, rád žíznivému z hor přítelíčku nový soudek načal.
A za bratry pláč oči když mu zkalil, tu myslil vždy: Byť každý z vás měl gnoma, jenž pil by za vás žíznivýma rtoma, tu jistě ještě dnes by Pána chválil
jsa před mrtvicí jist a rheumatismy ve srdci svém i v tvářích samé růže, pij, gnome, dál! Víc střídmostí se zmůže než kropáčem a všemi exorcismy!
Cookies on Poetry Cove