V pestrých barev lesku plálo gotické to úzké okno, kam chodila malá Yseult do zámecké oratoře.
Na mši chodila tam denně v průvodu své staré donny, varhany jak zahučely úzkou chodbou v starém kůru.
S oratoře dívala se dolů do chrámové lodě ku dveřím, kde často kupil dav se mrzáků a chudých.
Někdy také zabloudila v presbytář, kde v sboru kněží biskup ve ornátě zlatém nad zlatý se skláněl kalich.
Ale nejradš oko její mezi dlouhou bohoslužbou upřelo se v zvuku varhan na gotické úzké okno.
Zrovna proti oratoři plálo v pestrých barev lesku, rozděleno na dvě pole, plné postav, plné záře.
V dolní části velký kotel planul plný ohně, síry, a nad okraj ve plamenech zvedaly se lidské hlavy.
Rozcuchané, zdivočilé, bolesti rys v každém tahu, plameny kol ošlehány svíjely se křečovitě.
A nad nimi s každé strany veliký stál černý Satan kosmatý, měl v ruce vidli, s níž pod kotlem plamen žířil.
Trochu výše v druhém poli oblak táh’ se fialový, na něm v zlaté gloriole seděl Spasitel, syn boží.
Kouli světa pod nohami, s usmívavou tváří seděl, v ruce kříž nes’, odkud záře nad jeho se táhla hlavou.
V azur bezedný se táhla, kterým jako zlaté včely míhaly se nepočetné veliké a bájné hvězdy.
Denně zřela malá Yseult na to okno, divá bolest svírala jí útlé srdce v zpěvu lidu, v znění varhan.
Jak v snu zřela Krista v slávě, ve hvězdách a nad oblaky, ale drsnou skutečností mluvily k ní hlavy v kotli.
Neslyšela varhan hřmění, modlitby a litanie, slyšela jen vzdechy, nářky z kotle, jež v strop chrámu bily.
S duší plnou dětské víry, s okem plným visionů dívala se Yseult denně na gotické úzké okno.
S okna sjela pak v loď chrámu, v předsíň až, kde v stínu chodby tulily se v hadrech k sobě žebráků a chudých davy.
A tu, jak šla jednou z chrámu, staré babce žebrající berlička v tom padla z ruky, pospíšila malá Yseult,
v pádu babku zachytila, s úsměvem ji stiskla v náruč, berličku jí opět zvedla, šla s ní až ku její chatě.
Druhého dne dětské oko sotva zvedla k oknu, zřela v kotli míň o hlavu jednu mezi počtem zatracených.
Za to ale výše v mraku pod nohami Spasitele, jak se směje andělíček křídlatý a boubelatý.
Velkou radost v malém srdci cítila tu sladká Yseult, sotva věřila svým očím, neřekla však ani slova.
Podruhé zas cestou z chrámu slepce zřela, jemuž utek’ jindy věrný pes, hned sama Yseult vedla starce domů.
Druhého dne – nová radost! O hlavu míň opět v kotli, nový smál se andělíček pod nohami Spasitele.
Jindy jak šla po mši domů, chtěla vyprázdnit svůj sáček v ruce chudiny, jež dole čekala na její příchod;
vidouc však, že zapomněla na klekátku plný sáček, strhla šňůru perel s hrdla, jimi všecky podělila.
Druhého dne v oratoři veliký ji čekal zázrak, skoro prázdný byl již kotel v gotickém a úzkém okně.
Pouze jedna malá duše mezi plameny se třásla, Satan s vidlí po levici strašlivě se u ní nudil.
Za to v mraku fialovém pod nohami Spasitele jásal v nachu, zlatě, modru celý zástup andělíčků.
Ještě jedna bídná duše, myslila si malá Yseult, jak tu možno vysvobodit z ohnivé té hrozné muky?
Rozdala již vše, co měla, začla postit se a modlit, ale marně, každodenně v plamenech tu zřela duši.
Začla trudit se a chřadnout; nic ji v světě netěšilo, ani šperky, ani šaty, ani tance a hry družek:
Všady zřela, kam se hnula, jedinou tu duši v kotli, pod níž Satan s vidlí v ruce denně nový plamen žířil.
A tak chřadla malá Yseult, bledé líčko jako z vosku, útlá ručka – pavučina, ale oko – jeden plamen!
Zřela stále v zvuku varhan, v tónech žalmů, v nešpor znění na tu duši opuštěnou v plamenech a lkala hořce.
Nespala již celé noci, modlila se, postila se, v oratoř se každodenně slabým krokem potácela.
Až tu jednou – biskup právě hostii zved’ bílou k nebi – ona zvedla oči k oknu, křikla – a juž padla na zem.
Zřela, Bože, jak to vypsat, kterak jí to k srdci sáhlo radostí a velkým štěstím, v kostele až nahlas křikla.
Zřela splněné své přání! Kotel prázdný – Satan zmizel, ale za to v mraků věnci nový smál se andělíček.
Zřela to – byl mžik to jeden. Varhan kaskada než znova rozvlnila klenby chrámu, mrtvá byla malá Yseult.
Cookies on Poetry Cove