Když Pán Ježíš s Petrem chodil
po tom hříšném světě,
v zimě ve sněhu se brodil,
sloupy prachu v letě.
K sedlákovi jednou přišel;
o nocleh jej prosil,
sedlák zaklel, jak to slyšel:
„Ký čert sem vás nosil!
Hajdy na mlat! časně z rána
vás tam aspoň zbudí.“
Petr šel za stopou Pána;
byli oba chudí.
Petr leh’ na pravou stranu.
V šeru přišli mlatci:
– „Dej tam tomu hodnou ránu,
ať juž má se k práci!“
A juž notná rána padá,
Petr ihned skočí,
ohledává sobě záda,
v spaní mne si oči.
Chytrák myslí: „To jde z tuha!“
ze slámy se zvedá,
„padne-li teď rána druhá,
padni na souseda.“
Na levou si lehne stranu.
– „Zkus to s druhým přece,“
hromuje kdos a juž ránu
dostal Petr v plece.
Vstane zas a myslí: „Věru
divný mrav zde mají,
trochu dál si lehnu, v šeru
snad mne nepoznají.“
V tom zas hromovým kdos hlasem
– „Tamhle leží třetí!
snad ten hne se!“ a týmž časem
nová rána letí.
Stará pověst, skoro k smíchu,
od dětství ji známe,
ale vím, že každý v tichu
s Petrem soucit máme.
Ať se jak chce světa osud
semele a zvrátí,
Petra osud máme posud,
do nás vždy se mlátí!