LEGENDA.

V domácí kapli, kde z tmavého zlata se noří hlavy světců, Iseult chvátá; dnes večer poslední před její sňatkem. Juž mládí řekne „s bohem“ v stonu krátkém.

Šer vládne v kapli – stěny v stínech tonou. Nad klekátkem, jež stojí před Madonnou, svit věčné lampy hoří v úbělu a dlouhý pruh co křídla andělů

se nese po zemi, kde v mosaice se snoubí s květy heraldické lvice. V tmě tone hlavní oltář. Iseult klečí a spíná ruce. Slova v divé křeči

se dobývají z bledých poupat úst. Jak spanilá jest! Lilie má vzrůst a bělosť kamelie, v slzách oči: „Ó svatá, zítra v komnatu mou vkročí

muž, barbar, zdeptá v prach, co zaslíbeno jen tobě posud! Pohleď na své věno! Ó nedej, abych ztratila svou víru v tvou moc a lásku! – Veď mé srdce k míru!

Ať raděj nebije než v jeho náručí. Ty můžeš vše! Na kyn tvůj poručí i živlům syn tvůj, by mne zachránily! Ó pomoz, Matko, pomoz, nemám síly,

a jako děcko v lese já se bojím... O ztaj mne, prosím, hvězdným pláštěm svojím ty, která pod nohou máš luny srp! – Však jestli řekneš: Dcero, vstaň a trp,

já vůlí tvou se rovněž upokojím, však smrt by lepší byla – já se bojím, bojím...“ V dlaň skryla hlavu. Z lampy šlehlo světlo, jak tancující květina níž létlo

a rostlo v bílý plamen znenáhla, že zdálo se, plášť Marje roztáhla, by v jeho řasy skryla svoji dceru. A vinula ji v plášť ten plamenný

vždy těsněj k sobě – „Díky, díky! matko!“ rty dívčí vzdechly v šťastném usmívání a „díky“ šeptly rtové ozvěny a kaple plála ve stříbrném šeru –

A mrtvou Iseult našli v chvíli ranní před shaslou lampou. Spala sladko, sladko...