Nad básní svojí prosnil dlouhé roky,
to byla epopej, kde s tmou se světlo
ve gigantických bojích divě střetlo,
jak štíty z bronzu zněly její sloky.
V ní Odina i Marta hřměly kroky,
v ní křídlo Serafů i Medus letlo,
v ní, Hellado, tvé věčné jaro kvetlo,
v ní poesie vřely veletoky.
A když byl hotov, nad svou světlou dumu
když pozved’ zrak, tu svět jest jiný, viděl,
jak rolniček chřest zněly jeho rýmy.
Před Molochem, jenž trůnil v středu rumů
a kejklířů, za bohy svět se styděl:
Tu jemu zdálo se, že umřel s nimi.