Sen Hellady, ten věčný, plný vůně,
tvých zpěvů kalich v duši naši střásá,
jak božské dítě, na klínu jich krása,
čím Helena plá, Niobe čím stůně.
Tys moři velkost vzal a perleť luně,
tvé písně mramor pod tvým dlátem jásá,
a v doby vřavu hlasem vichrů hlásá,
že zasedne zas krása na svém trůně.
Ty v písních svých jak ve kolosů středu
zříš chmurným zrakem do zmatku své doby,
ve srdci vulkán, ale tváře z ledu.
A nepochopen; tím juž básník pravý
jen zdáš se hlídat velkých duchů hroby
a mírniti tak hořkou žluč své slávy.