V myšlének roji, které marně stíhám,
sám kráčím dál po hrázi kamenité.
Ó tiché hvězdy nebes, vy to víte,
co vzešlo klasů ňader mojich líhám!
Co v hruď jsem pohřbil a co svěřil knihám,
ať v dlouhém bolu, v tísni okamžité,
jak ze všeho číš vody pramenité
rád ku pozdravu budoucnosti zdvihám!
Leč odvaha se časem náhle ztrácí,
jak ve podzimní mlze tažní ptáci,
svá cítí pouta člověk těsněji;
tu velkost pádu Satanova chápe,
jenž nohu necítí, jež v prach jej šlape,
však tím víc stud svých marných nadějí.