LÁZEŇ

V stínu starých buků u Alfea zdroje, lučina kde páchne stopou tučných stád, dívek útlobokých setkaly se roje, v červencovém žáru šly se vykoupat.

Vědí velmi dobře: pravém o polednu pod stráň, kterou protkal šípek, dřín i hloh, u čisťounké vody, jíž lze zřít až ke dnu, se jim neobjeví satyr – kozoroh.

Vědí velmi dobře: z čackých hochů žádný, kteří stáda pasou na nivě kde brod, žádný nezjeví se osmáhlý a ladný, u stád žvýkajících, spánek že jim vhod.

A již svlékají se, vnady zad i ramen ukazují slunci, ňader tuhý rys, otlučené hermy obemšelý kámen chytá v náruč roucha, pestré lemy říz.

Svalnaté již nohy v žlutý písek řeky stápějí, až v snětě stříká výš pěn sníh; jaké různé plné a zas štíhlé vděky plají bronzem v slunci! Rukou tlesk a smích

zvoní v čistém vzduchu, který jako křišťál obejímá buku vrcholky a mech, v němž se honí vánky, echa bludných píšťal, které nad hlavou jim hrají v lupenech.

Řadou proti sobě šest a šest jich plave v nahých opojivé údů nádheře, stará bříza stele lupínky své hravé v dlouhé rusé jich i tmavé kadeře.

Na kameni čnícím z vod jak oltář malý, o nějž rozráží se vlnek čilý shon, Myrto celá nahá stojíc kšticí halí bujnou ňader vlnu, pružných boků sklon.

Chloris bledolící, jak med s plavým vlasem na záda si lehla v lehkou pohru vln, celá ponoří se, pak se mihne pasem, lotosem prs její bleskne čarupln!

Za ruce se chytnou Dafne s Ipsityllou, celé proudy vody družkám metají mezi oči, v klíny, veškerou noh silou v kola, reje vábné pak se splétají.

Jole snivých tahů, velkých, stinných očí chce je dohoniti, až se udýchá, Itis útloboká mezi ně tu skočí... Náhle ševel v houští – vše vráz utichá.

Což snad přece zbloudil v odlehlý kout stinný lovec divých ptáků, drzý vetřelec? Ticho kol, že slyšíš tiché kyvy třtiny... Či moh faun je chlípný vyčíhati přec?

Zmlkly uděšeny, k sobě blíž se tisknou, luzná těla mizí ve kaskádách kštic, vyskočí pak náhle, divě k nebi výsknou, zříce v houští žhavé chvosty veveřic.

Zatím Hélios však uhnul se svou spřeží od zenitu nebes tíhna v západ již, konec hrám i lázni, stáda z všech stran běží, pastýřů již syrinx zvučí blíž a blíž.

Vyskočí z vln rychle, oděny jsou rázem růžolící, svěží, v diamantů stech kapky duhooké splývají z nich na zem a se třesou v jejich vlhkých ve vlasech.

Pozdě přepadl je, zcuchaná kde tráva, hochů tlum, jenž strhnout chtěl je rozvášněn, a faun starý v sluji sen svůj dochrupává... zašly, kde roh skály, znikly jako sen.