Jak bylo, často ptám se, Lazarovi,
když, sotva míru okusil chlad sladký,
zas v žití vedro, boj a trudy, zmatky
ho volal Kristus prorockými slovy?
A přece duši, jež si v klidu hoví
a v šeru nočním loká oddech krátký,
já činím totéž, musí k světlu zpátky,
boj citů zalehlý vzplát musí nový!
Vše rány se zas musí otevříti
a láska mrtva v rubáši snů spící,
ať chce neb nechce, musí znovu žíti.
Neb nad ní, jako Kristus s přísnou lící,
se vznáší, nechť by stokrát měla mříti,
duch poesie velký, vítězící!