„Duhy, perly, zlato, kvítí,
známe je, ta pěkná slova!“
Nechápe dav, jak vše cítí
znova láska básníkova.
Myslí si, že s bublinkami
hraje si to staré dítě,
vzlétnou, vzplanou drahokamy,
aby splaskly okamžitě.
Myslí si: Do pampelišky
lucerničky že si dýchá,
a když pýří letí s výšky,
v dlaně k tomu tleská zticha.
Myslí si, že v mosaiku.
slov si skládá rytmy, rýmy,
v očí zážeh, v úsměv rtíků
kouzlí máj si v středu zimy.
Myslí, v mlžiny a mračna
že se snílek letem ztrácí,
duše nenasytná, lačná,
lehká při tom jak ti ptáci.
Myslí: k básníku se sníží,
kývne v souhlas: „pěkná slova!“
Neví však, že každé tíží
jak ta lebka Hamletova.