Kdo jsme – co víme, co chcem a kam spějem?
Nad myšlének těch fantastickým rejem
dost mdlá mi často klesla hlava;
Je dobro něčím a proč trpí, je-li?
Proč vládne zlo, proč na vše hrobu ztmělý
jen jícen odvet je a tráva?
Zem, světy hvězdné, píď, kam vstoupí noha,
jsou vidinou, snem neznámého Boha
či jeho průsvitavá maska?
Má cíle život, jenž se stále trudí?
Má cíle krví živena jsouc v hrudi
moc tajůplná, láska?
Či všecko to jest bublinou, jež v mžiku
se rozplyne v snách starci, poustevníku,
jejž pouze v meditaci dráždí?
Nač pochybnost a nuda, bolest, ztráty?
Proč lupen jsme, jenž s věčna stromu svátý,
jejž každý vichru náraz vraždí?
Nic. Temno všady. Stíny, stíny, stíny!
Ó bezdno tajů! Valné prohlubiny,
v nichž ztrácí křídlo naděj, ptáče,
i vidím, skončeno jak žití drama
a prázdnem světa kráčí láska sama,
krev na nohou a – pláče.
A pro ty hořké, hojné slzy její
se oživují propasti, jež zejí,
a vesmírem hlas v dálku hřímá:
Pro lásku žijící vy nezhynete!
Tou život dále pučí, bují, kvete,
kdos neznámý nás obejímá...