Sežloutlé dopisy a zbledlé podobizny
a stužky zmačkané a vlasů prstence,
ó smutné, mlčící vy zašlé lásky tryzny,
čím jste jen po letech ve dlani milence?
Jak vichr prchá čas, rve všecko, sotva nechá
list žlutý, stočený mladému vítězi,
jenž fialkami zpit a růží věnčen spěchá
a znova dobývá si srdce bez mezí.
A jako pod sněhem květ sasanky se zdvihá,
jak roní petrklíč své zlato v hnědý mech
ve třpytných krůpějích, v kterých se slunce míhá,
co táhnou nad hvozdy juž čápi v zástupech:
Tak nová láska zas ve smutném srdci vzrůstá.
Duj, větře naděje! Vše rozmeť vzpomínky!
Jim na hrob nasypej své květy, střemcho hustá,
ty jaro, svěžími je zasyp lupínky!
A jako sedají mladičké sedmikrásky,
na řasách rosný svit, si v trávě do věnce.
Sem, nové dopisy, sem, zkazky nové lásky,
sem, stužky nové zas i vlasů prstence!
Ať květe srdce zas! Ať voní, zpívá, hárá,
ať slovo hudbou jest, ať v polibky zní smích,
cos na dně zbude vždy – tak v nejkrasších dnech jara
se tají ve skalách, a tím víc zebe – sníh.