Hle, po jezeře táhne labuť snivá!
Tak čistá, bílá, sotva vodu zčeří,
a táhne mezi rozkvetlými keři,
a jako harfa Aiolova zpívá.
Jak duchů zpěv to v tvoji duši splývá,
ta děckem je zas, miluje a věří,
je čista jako ptáka toho peří,
a hvězdě v mraku jako sestře kývá.
To poesie číše vrchovatá!
Ó pij z ní, dokud můžeš, v květu mládí,
a sedneš velký, silný mezi bohy!
V tom Mefisto již za tvou stopou chvátá.
„To krásný pták, ta labuť,“ šeptat pádí,
„však na její jen nedívej se nohy!“