Ký sladký sen to mih’ se duší tvojí,
ó tvorče kolossů, zpěv jaký snivý
vpad’ v rozruch dum tvých sladce konejšivý?
Tu báseň klidu v jakém čerpal’s zdroji?
Po jakém velkém, netušeném boji
jak lotos nad tůní vln ten zjev tklivý
se vyhoupnul, ač mrtvý, a přec živý,
v tom klidu, jenž vše spory v souzvuk pojí?
Zpěv labutí! – Nedočkáš se ho ani,
i z tvého tryskne nová píseň žití,
jež celé dřímá v mohutné tvé dlani.
Já dvakrát cítím, co’s mi tu chtěl říci:
Jak sladké jest a milé umírání,
tou posvěceno písní vítězící!