Jak z křišťálů by celý vystavěn Usk zámek hleděl ku zimnímu nebi, na šedý mrak vtkán jako vzdušný sen, vše hrálo stříbrem, střechy, trámy, hřeby,
tož sněhem, jenž plál lunou zanícen i na dracích, jenž u brány se šklebí, a pouze komnat okna rudě plála, jak v dálku krbů odleskem se smála.
Co duby celé v žáru plály v nich a nafta žehla z vykládaných stropů, na lesy Cornvallské padal sníh, že k zámku ztratil pes i jezdec stopu;
dul venku vítr, zde burácel smích, číš kolovala, krajek ve zátopu se nořila šíj krásných žen a děv, zněl rohů táhlý ples a pážat zpěv.
Juž třetí měsíc odloučení světa zde žili všickni zasypáni sněhem, jenž neúprosně ve dne, v noci slétá a okna zámku bičuje svým šlehem.
Však líčko paní růžemi dál zkvétá a rytířů zrak plane větším žehem, co dny a noci tráví pospolu při hrách a žertech, písní hlaholu.
Na křesle ve medvědí kůže halen král Artuš s dlouhou šedou bradou klímá, u stolu Mordred, jímž byl dlouho šálen, v síť svůdných slov Ginevru krásnou jímá,
co v okna výklenku dlí Merlin vzdálen, v kraj zří, jenž v měsíci a sněhu dřímá, a Erek udatný a Ivein plachý zří Violantu s Elenou hrát v šachy.
Do strun juž pěvec sahá po desáté a v krbu mohutný kmen dohořívá, jak hvězdy po stolech žhnou číše zlaté, od stropu dlouhý stín za stínem splývá;
v své řeči se juž Mordred divně mate a měsíc v úplňku se v okna dívá a stříbří římsy i chrliče hradu i Merlinovu sněhobílou bradu.
Což zrovna zakleti jsme v zámku tom? Dí Artuš ku dvořanům jako ze sna, led tuhne na řekách, ba věru hrom můž rozbiti jen pouta jeho těsná;
bez žití jiskry květina i strom, mne touha jímá, kdy se vznítí Vesna? Mně po honech se v šerých hvozdech stýská, kde snětí tmou vstříc oko rysa blýská.
Mně po bojích se stýská, Erek vpad’ hned králi v hovor, a po nebezpečích! – Já s loutnou bych pod balkon chodil rád, a cvičil se zas v lásky sladkých řečích!
To Ivein myslil, zamlčel však, v spád jsa lásky stržen slastí neznal větších, než od hradu se k hradu toulat dál, vždy nový kde vzplál jemu ideál.
A Merlin k tomu vážně kýval bradou. Zde marná kouzla, děl pak tichým hlasem, zde těžko, králi, pomoci svou radou, těch divů dočkati se lze jen časem.
Vždy Vesna sama přijde, nikdy zradou, – na Mordreda zrak upřel, který s pásem hrál Ginevry juž trochu nebezpečně – nám nezbude pak víc, než brát ji vděčně.
A jako s Vesnou s Láskou je to též, jen sama přijde, ráda, bez násilí, jak štěstí pravé nezná lesť a lež a darem s hvězd se v lidské srdce chýlí,
dřív z ňader zimní stín zaplašit spěš, zpěv skřivanů a labutí tlum bílý než s vítězícím plesem vtáhne tam; máť každý Vesnu v srdci vlastním sám!
To děl tak přísně hlasem proroka, v němž hudba vichrů z velkých hvozdů vála, a Ginevra si vzdychla z hluboka a s nachem v tváři od Mordreda vstala,
ba vstoupila jí slza do oka, tam rubínem jí v lesku ohně hrála, šla k Artuši a k jeho trůnu klesla, šíj něžnou sklonila a ruce vznesla.
A rázem změněno vše bylo v síni, kdo pod stolem tisk’ nožku paní své, jak v hříchu lapen couvá, tam kde stíní jej čaloun těžký v třásni vlnivé;
blíž ku výklenku Merlin vkročil nyní. Ó hleďte, zvolal, zora mlhu rve, jas denní vítězí, naplňte číše, k nám v zlatu jitra Vesna slétá s výše!
Slyšíte rány hromové? Led praská! Ó vizte, labutí roj táhne řekou, mlh clona padá z přírody jak maska a v brilliantech svěží slapy tekou!
Jest vítězící vždy jen čistá láska, ó vizte, labutě trůn její vlekou, ti ptáci něhy, samoty a smrti kry ledné líp než rány hromné drtí!
A všickni se kol k oknu seskupili. Ó zázrak, celý svět byl ztopen v nach! Po vodě spěl k nim labutí roj bílý, na květném stolci lásku svatou táh’.
Ku ňadrům krále Ginevra se chýlí, zrak pláčem taje v jeho šedinách: Ach, odpusť, vzlyká, můž-li soucit místa mít v srdci tvém, chci tvá být zas a čistá!
Jak půlnoční stín Mordred ven se plíží a pážata zas číše vrchem plní a zlaté slunce na svět šťastný shlíží a oči všech tak pronikavě slní,
že maně k zemi hlavy jich se níží i cítí, Vesna jim se v ňadrech vlní... Když hlavu vznesli – přelud v mlhu splýval, však nad sněhem juž první skřivan zpíval.
Cookies on Poetry Cove