Za tapetu, jež mákem planým zkvetlá,
si k oknu sedla v podletí své krásy,
a rozpustila dlouhé, těžké vlasy
jak bájnou clonu stkanou z tmy a světla.
Co za svým snem kams v nekonečnost letla,
v tom její ruka roztržitě hrá si
s tou jemnou přízí, v které slunce jasy
jen vlastní houštka v chaos vonný zhnětla.
A v druhé ruce zrcadlo si drží,
v něm patří na to jiskření a chvění,
jež tryská ambrosickou kštic těch strží.
A v divné, mystické sny ji to ladí,
ta bílá ruka nervosní jak snění,
co svítí zlatých vlasů na pozadí.