Na kluzišti, kde stáčí se a kmitá
rej dívčích nožek vířící,
kde bruslí síť se dobrodružně splítá,
jsem našel malou kytici.
Fialky parmské, kol nich velké listy
jak na ochranu před zimou;
ten výdech květů – jemný tak a čistý
a jaro táhlo duší mou.
Kdo ztratil je? – Čí ručka byla líná
je nésti ve bruslení vír?
Čí ňadra mladá, málo pohostinná,
jež dýší posud klid a mír
a neznajíce vášní bouř a zmatky
jen pod své matky polibkem
se zachvívají v oddech snivý, sladký,
tu kytku malou střásla sem?
I zvedám zbožně ji; zde věru nemá
být rozdupána netečně,
vždyť její vůně sladká, jiným němá,
ta ke mně mluví srdečně.
Z těch útlých ňader cos na květech zbylo.
Buď zdráva, vůni přesladká!
Co z tebe teď se v duši mojí lilo,
toť mládí zlatá pohádka!