Kybela.

Já viděl jsem ji na vysoké skále snít rozloženou v křeslo mramorové, ni dechem jejím nehnuli se rtové, prs tuhý zvedal šat, jí u noh moře,

a mračna, větry nad ní spěly dále a hvězdy šly a hasly po obzoře. Stín její celou krajinu kol halil, šum klasů, plodů pád, vln píseň dumná

a nekonečných lesů bolest šumná, vše ztrnulo juž v její přísné tahy, kol prostor v jejím srdci soucit spálil, já darmo ptal se: Ženo, kdo ti drahý?

Svit červánků jí obrážel se v očích jak v zrcadlech, pěst na kolenu dlela, stín s obočí a šer jí tekl s čela; tak velká, silná, hodna na lví hřívu

klást nohy, skráně těžkých ve vrkočích, jak ve vlnách dlí skály u přílivu. Plec, rameno a šíje tuhé svaly o kyklopické síle vyprávěly;

já dlouho dumal, před mým zrakem spěly ty směšné ženy dvacátého věku, jež z nedostatku velké vášně staly se hříčkami a hříchem na člověku.

A já se ptal: Co mohlo z tebe býti, ó ženo! Kde jest kořen tvého pádu? Hle kanoucímu rovna vodopádu se tříští síla tvá o tesy času.

Vždy slabší člověk čím dál v pusté žití! Z všech trosek sotva zachovalas krásu. Ne onu antickou, jíž profil čistý plá ostrým rysem nekonečné síly,

ne prsy, kentauři z nichž sílu pili, ne ruce hodny spoutat Heraklea, ne bok, jejž Eva skryla fíku v listy, ne skráň, jíž vládla Helena a Rhea;

jen koketnou tu krásy pouhou masku, jež zardíti se nemůž pod ličidlem, tu prodajnou, od které plachým křídlem odlétá Požitek, jak pohár dopil,

tu ješitnou, jež soucit lže i lásku, jíž doušek usmrtí, jak jednou opil. Kdys kvetl člověk; zářném ve úbělu mohutných údů silná duše vládla.

Kdo zavinil, že v rozvaliny padla? že mdloba, nákaza a smrt kol zeje? že s první vráskou juž se vrývá čelu klam, nuda, podlost, bázeň, beznaděje?

Nám obry z dračích zubů nedá země, nám třeba žen, jež velkou vášní silny! Ó Kybelo, v ten slabý svět a vilný jak ideal plát budeš v lidstvu chorém,

než zbabělé a hynoucí to plémě se zachví aspoň lítostí – neb vzdorem!