Když hory zřím, vždy o tvých ňadrech snívám,
ó Kybelo, ty matko všeho žití,
tep srdce tvého řek je vlnobití,
tvých očí úsměv dává svěžest nivám.
Pták na větvi dí: Tobě, matko, zpívám!
Hroch beztvárný, jenž šlape křehké sítí,
tě tuší, a mně duše tvá vstříc svítí,
z dna číše víno, tvoji krev, když pívám.
Buď pozdravena! Často bloudím v hvozdě,
ve vichrů bouři korybantů vytí
a polnic slyším rozpoutané hromy.
Však běda! Celou pochopit tě pozdě
jsem přišel v svět, jenž moudřejší chce býti,
když oltáře tvé kácí – staré stromy.