Kol ušlapané cesty jako mlat
se tyčí pryskýřníků číšky náhle,
tu vlčí mák zříš živým nachem plát,
i svlačců vonné zvonky, stonky táhlé.
A rázem kousek ráje padlo sem,
do prózy polní cesty s rosou, vůní,
tak dojat mezi kvítím kráčel jsem,
jak někde parkem šel bych na výsluní.
Vtom v cestu vběh mi malý košiláč,
měl modrý zrak a kučeravé vlasy,
co z chaty u cesty zněl křik a pláč,
to dítě neslo do světa sen krásy!
Já znal je, sirota to neblahý,
však tíži losu svého neznající,
jak právě toto kvítí u dráhy,
tak svěží, milé s usměvavou lící.
Na strmé, kluzké cestě života
sám jít – já snil – je dlouhé umírání,
čím teprv strádá dětská sirota,
již každý hrot a trn vždy dvakrát raní.
Bez dechu přízně zhyne i ten květ
a dítě hyne vlídné bez účasti.
Ó, ujměte se sirotků, a svět
nám bude rázem velké lásky vlastí!