To bude již jen chudé kvítí,
jak podává je listopad,
co bude ještě oku zříti,
z těch pošlapaných ze zahrad.
Pár macešek se slzou v oku,
přihořklé routy lupínek,
pár svlačců staré vrbě k boku
se pnoucích s mořem vzpomínek.
Víc jeseň nedá. Kde dřív leta
žeň hýřila, tam ledový
dech zavládne a všecko smetá
a na vše hrobem odpoví.
Květ chudý ošlapaných mezí
pln resignace, bez pýchy,
mroucímu schýlen ku vítězi,
už schýlí sám své kalichy.
Však smutný vítěz brvou nehne,
ni reflex světla nechytí,
až první sněžná závěj lehne
na ústa mu i na kvítí.