Kvetoucím hlohem kdysi šel jsem z jara,
to bylo podél úzké stezky vůně!
Pan velký zíral z bílých květů tůně,
a v jeho oku báje Vesny stará.
Nad lesy lehká vznášela se pára,
jak velká perla nebes na koruně
se bledý měsíc chvěl, duch, který stůně,
a přec v něm oheň zašlých věků hárá.
Tím hlohem zkvetlým bylo všecko bílé,
stráň, stezky, pole, ba i v páry roušce
i v měsíce té zmírající síle
před slunce vzchodem tento úběl svítil,
až děs mne zchvátil, jak bych v slední zkoušce
o vlastní já se v bílé bezdno řítil.