Je ráno. Obvyklý ruch nezalehnul v šer ulic, v domů zachmuřených řad, jen kradmo jitra slabý paprsk vběhnul a po řimsách se tiše k oknům krad’.
Ten jistě neprobudí pozdní spáče, jak ťuká si na okna zkalená, s ním rozumí si pouze šedé ptáče a řeknou si: Jak vesna vzdálená
že cosi z polí, z dálných lesů táhne, čím kypří zem a vzduch tak divně vláhne. A mha se zvolna sráží v hustou clonu, jež římsy, štíty, střechy pochová
a po chodnících tančí v bystrém honu se šumnou zvěstí prška dubnová; jí vyhýbá se mrzut chodec ranní, jenž z nutnosti práh domu opouští,
však v té zní rovněž cos jak pousmání, jak paprsk, který vniká do houští, a každá krůpěj vírná tvoříc kola „Je se mnou vesna, probuďte se!“ volá.
U kostelů jsou otevřená vrata a jimi padá v tichou ulici na šedé schodiště svíc záře zlatá. Zvuk varhan, jindy teskně kvílící,
cos jásavého tají v slavné notě. Ó kouzlo jara, všecko pronikáš, tebou se hlásí věčný život v hmotě, i srdce zvonů ty se dotýkáš,
zda dotkneš srdcí žen se aspoň v taji, jež kočičky na stupních prodávají? Na místě palem, které stlali v cestu kdys Kristu zástupové hlučící,
pár proutků z vrbin šedivého klestu, svázaných líkem v prostou kytici, kde ve kočiček stříbro tklivou něhu si žlutý kvítek mochny ukrývá,
neb sněženka, jež vzrostla v stopách sněhu, se v slzách mroucí zimy usmívá: To severu jsou palmy prosté, chudé, zda s nimi jara požehnání bude?
Zda s nimi vrátí se mír v jizby šeré, tvůj úsměv jeden, vesno spanilá? Zda ruka, jež je třesoucí se bere, zná symbol, v němž se pravda ukryla?
Zda říše zla se přece jednou zhroutí? Ó v jaké vážné dumy vybízí to zelenavé, stříbrem zkvetlé proutí, ženoucí chvatem jarní do mízy
a hlásající, ač mu život zmařen, ples máje v chvějících se rukách stařen? A dojat necítím van větru více, ni pršky šleh, zřím olšin rokytí,
kam podél řeky zkvětlé do vrbice se chudé ptačí hnizdo zachytí, zřím tichý kraj, jenž v tuše jara dřímá, půl sluncem vyzlacen a polo v mhách,
v chorálu varhan, jenž teď slavně hřímá, též po kvetoucích sahám kočičkách, a jak z nich vane jara zvěst a záře, je odnáším v svou jizbu samotáře.
Vy první chudé šperky z lemu řízy, do které vesna zemi obléká, ó vlijte aspoň tolik svěží mízy ve hluku města v srdce básníka!
By, kdykoliv zrak zvedne roztržitý a za obrazem uzří schnouti vás, zdroj těchy cítil v hloubi duše skrytý a skřivánkovy písně sladký hlas,
by sílu v boj měl, k bídě soucit pravý, a v škleb a hanu – úsměv shovívavý!
Cookies on Poetry Cove