Na kosmatých když prsech svého muže
se probudila Persefona v Hadu,
na říze svojí zřela bledé růže
i vzpomínala... plnou jejich vnadu
v údolí Enny tenkrát natrhala,
když cizí moc ji do podsvětí srvala.
Tam byly plné, rudě plápolavé,
zde bledé jsou, jen oněch rudých stíny;
snad vzaly barvu jim ty slzy žhavé,
jež přes ně tekly, černé prohlubiny
když nad ní poprv zavřely se v hřmění
na březích lkání, muk a utrpení?
I vzala bledé růže chvějnou dlaní,
v svých ňader skrýš je pro vždy uzavřela,
by v Hadu tmách, ve smutném objímání
Eróta podsvětí přec kouzlo měla
a upomínku země věčně svěží,
na které plné slunce bohů leží...
Ó chvíle blaha zažitého kdysi,
zda nejste jak ty růže Proserpiny?
Zrak s postrachem na barvách vašich visí,
jak zvolna blednou, jak je taví stíny;
jste, květy Hadu, z minulosti tůní,
jak divnou nazpět zdravíte mne vůní!
Jak bohyně vás na svých prsou držím
vy poslední, co z života mi zbylo,
než ku Erebu, k zapomnění stržím
proud strhne dravý, co kdys ve mně žilo.
Vždy bledší jste, vždy barev tlumenějších,
jak v srdce sama byste vzrostly skrejších!