I nechť předsudky zastaralé
zvou hříchem ducha mého vzlet,
jednoho těší plody zralé,
mne více baví jara květ.
Neb dokud strom se pyšnil květem,
na leto naděj byla tu,
tak ale rci, kdo projde světem
bez nízké vášně záchvatu?
Jen v onom srdci velkost pučí,
jímž divé bouře zmítají –
Teď uzrál plod... Leč kdo nám ručí,
že v jádru červ se netají?
A tak i mně ty květu chvíle,
dny divých dum a nadšení,
zůstanou věčně věkův milé
nad mrtvé ticho v jeseni.