Jak plná ovocem snět
se těžce nad příkop sklání!
Když svítil na ni květ
ve jitra usmívání,
tu lehce stříbrem skvělá
ve azur čněla.
Šel kolem básník, kmet,
šel těžce s nachýlenou skrání,
a myslil na ten květ
ve jitra usmívání,
kdy duše orlem smělá
ve azur spěla.
Dřív každý nechal květ,
když plál a voněl, v chvíli ranní,
teď každý tříská v snět,
jež těžká ovocem se sklání;
a na básníka brvě chvěla
se slza vřelá.