Ó ty potřeby lidí,
již pouze své já vidí,
já též je znám;
jsou, jak den splývá ke dni,
vždy stejné tak a všední,
já též je mám;
však trudy ty a tísně
proč tkát v háv božský písně?
V tom celý klam!
Ne pouze bol a štěstí
má píseň v klínu nésti,
ne žal či ples,
to obé jest jen látka,
leč krásy mana sladká,
jíž báseň jest,
a zazní v rhytmu celém,
buď porosena pelem,
jenž padá s hvězd!
Čím srdce vře a buchá,
se dotkni hudbou ucha
a ohněm vzplaň;
nebeské písně takty
se nespokojí s fakty,
toť prázdná dlaň,
vsyp citů zlato do ní,
pak plane to a zvoní
jak z jara stráň.
Jeť látka líná hmota;
ji zbudit do života,
ji vdechnout ruch,
je dílo umělcovo,
jinak je slovo – slovo,
zvuk prázdný v sluch,
však prohřát vše a zladit,
by mohlo jiné vnadit,
můž’ pouze duch!