Buď píseň tvá jak dech,
jenž táhne fialkami,
tak tkni se srdcí všech
a nejvíc těch, kdo sami!
A budiž jako sen
nad plavou hlavou dětí...
kdes v dálce svítá den,
pták na zkvětlé tik sněti.
A buď jak sáhnutí
do harfy strun jak ze sna,
jež dí: Šat stáhnu ti
a bude Psyché-Vesna
stát v kráse zářící
a sladce primitivní
s úsměvem na líci,
v němž táhnou snové divní.
Jak mladost, radost, ples,
jak zmatek, opojení,
jak jasmín, zkvětlý bez,
jak první políbení!
Jak vše, co krásné jest,
hloub země, nebes výše,
od květu k záři hvězd –
Kdos usměje se tiše...