Já se vším chtěl se stotožniti kdys,
vše chytit, každý záchvěv, každý rys,
vše obsáhnout, vše chápat, obejmouti,
a mnil jsem, času k tomu v žití pouti
je víc než dost.
Teď vidím, plachý host
při kvasu všehomíra, že nestačím k tomu,
že trylek slavičí a dumný rachot hromu,
že jaro, sníh,
hněv, dívčí smích
i dráha hvězd
mi stejným tajem jest
jak zvonek tramwaye, jenž pod mým oknem cinká.
Teď zbyla mi jen touhy upomínka,
a z celé snahy, námahy a práce
jen resignace.
Však chtěl jsem to a při tom je mi sladce...