Vyprahla poušť letním vedrem; kmeny po ní rozptýlené hnuly se juž ku pochodu tam, kde v sklonu větví štědrém
palma milé stíny klene, zdroj poskytá chladnou vodu, svěžest padá skrze stín Binghiolských do pastvin!
Táhly v noci, ve dne táhly, spoléhaly na velbloudy znalé cesty, každým rokem procházely kraj ten sprahlý,
písku moře, písku proudy v touze, smaragdovým okem oasa až blyskne v stín Binghiolských do pastvin!
Vedl davy emir Milii, jako noc jel na svém koni, Šemsi, jeho dcera, vedle; mezek unášel ji bílý,
jak rolnička jeho zvoní, tak se ona houpá v sedle, v oku žár a v ňadru stín Binghiolských od pastvin.
Zda to láska nastrojila, láska, která srdce drtí; na koni tu mladík hnal se, v svalech jeho byla síla,
oko jeho rovno smrti, nikdo neví, odkud vzal se, snad jej lákal chlad a stín Binghiolských do pastvin.
Zalíbil se emirovi, že zastavil svého hřebce, Šemsi zalíbil se luzné; několika málo slovy,
řek’ je drze, divě, křepce vypravuje zvěsti různé. „S námi jeď,“ zněl obou kyn, „Binghiolských do pastvin.“
Ó vy noci, dlouhé noci, v poušti širé pod hvězdami, kde jen v dálce zavyl šakal! Oba, lásko, tvojí moci
propadli, neb byli sami, neznámý je eden lákal, krásnější než chlad a stín Binghiolských u pastvin!
Miluji tě, ona řekla, odpověděl: Miluji tě! – Ač jsem dcera emirova, půjdu s tebou v dráhy pekla.
Sprostý Kurd jsem, sladké dítě. co však na tom, uspoř slova, kvapí čas, juž větřím stín Binghiolských od pastvin.
Prchněm’ spolu. – Vykonáno. Táborem zní duté rohy, pět set jezdců v sedla sedá. Jak noc, která stíhá ráno,
letí všecko, co má nohy, tam, kde mlha tmí se šedá. Jistě prchli v sladký klín Binghiolských do pastvin!
Siahamed s Šemsi jeli, dvacet plných jeli hodin, žízní jejich rety prahly a kraj pustý – hlad též měli,
ani datle suchých plodin neskytla jim – náhle táhlý ryk zněl skrze pouště klín Binghiolských u pastvin.
Ulekli se; byl to jelen, který za svou hnal se družkou. Siahamed chtěl ho zabit, rána vyšla, jelen střelen
prchal dál, hoch za ním s puškou hnal se, běda, dal se svábit na sráz skalný, kde ční klín Binghiolských u pastvin.
Na jelena s nožem vrhnul zoufale se, do parohů zaplet’ se, ten umíraje ve propast jej s sebou strhnul,
buď to žalováno bohu! Lásko, tak jsi zradila je, v propasti jej vrhla klín Binghiolských u pastvin.
Šemsi čeká, dlouho čeká, třikrát drahé jméno volá. Ticho. – Prach se v dáli zdvíhá, to jsou jezdci –jak se leká!
Bolu touze neodolá, jde a stopu lásky stíhá jako laň, již láká stín Binghiolských do pastvin.
Chumáč jezdců na obzoru bližší, bližší v jitra páře, juž i otce rozeznává, v zoufalosti sleze horu.
Hledne dolů, skryje tváře, v zrak jí kola šlehnou žhavá. S hrůzou patří v skály klín, Binghiolských do pastvin.
Pod srázem té skalní stěny na parkosu suchém trčí Siahamed nabodnutý, krvavé jdou z úst mu pěny,
z rány potok krve crčí. Ó ten osud žalný, krutý! Na skráň leh’ mu smrti stín Binghiolských u pastvin.
Ohlédne se, jezdců tlupa blíž je, vidí třpyty zbraní, otce v čele rozeznává. Nad svou hlavou vidí supa,
k jeho mrtvole se sklání. S bohem, žití! V skok se dává, v propast sjela, bílý stín, Binghiolských u pastvin.
Našli oba v krátké době; ona ještě žila chvíli, otci v klíně dokonala, na témž místě v jednom hrobě
těla obě uložili. Aspoň to jim láska dala: Modlitby vzdech, chladný stín Binghiolských u pastvin.
Pouští, písku ve peřejích táhnou Kurdů karavany, zbraně řinčí, zvonky zvoní, táhnou, u hrobu však jejich,
ať jdou s kterékoli strany, zastaví se, v prach se kloní, dřív než zdraví chlad a stín Binghiolských u pastvin!
Cookies on Poetry Cove