Kůň.

Jak líto mi vás, apoštolé lidstva a svatí věštci s palmou míru v ruce, kol hlavy s gloriolou příští slávy! Mír hlásáte, mír chcete, člověk slyší,

a dál jde cestou barbarství a temnot, ba začínám již skorem věřit nyní, že v jádru zlým jest. – Co se státi mohlo před vzpláním zory dvacátého věku,

mně za pravdu dá – Vztyčili dva trámy a mezi oba břevnem kladli třetí a k břevnu připoutali mezi oba živého koně provazy, že visel

ve vzduchu spoután. Na padesát kroků pak stříleli doň, aby vyzkoumali, jak působí a trhá nový náboj. Jak zvíře třáslo se, jak tušilo by

zmar strašlivý, jak zmítalo se, rvalo v těch tuhých řemenech – však marná snaha; v tom vojín z pušky přitisknuté k líci již vypálil. – Snad sám se zachvěl při tom,

Dost možná jest, že sám byl hroudy synem, již obsluhoval po léta, že s koněm jak tento druhdy táhl mnohou brázdu na lánu otců – a teď do něj střílet

na povel musí, aby dán byl důkaz, jak řádit v srdci lidském bude náboj, ďábelský vynález civilisace před svitem zory dvacátého věku.

A vousáč rusý, v tom co spouště prstem se dotýkal, jak mířil, cítil slzu, jak horká stéká v tvář – však střelit musil do srdce koně, jenž se chvěl a zmítal.

A houkla rána – kůň udělal přemet v svých řemenech a dokrvácel v muce. Však dobře mířil voják – srdce koně, kam střela vjela, když je vyříznuli,

jen nepatrný otvor ukázalo, však zadní stranou zela hrozná rána ve krvi černé, náboj osvědčil se, v před vnikne jehlou, v nitru rve a trhá...

Jak líto mi vás, apoštolé lidstva, s kongresy míru, brožurami, hesly, kdy do koní se střílí nejdřív zkouškou, by líp to na lidech šlo pozděj potom.

Jak líto mi vás. – Co tu vlastně chcete?