Jak do řeky své chmurné zlato hází,
až ze dna její vstává fantasticky,
jak po tabulích oken všech se plazí,
mne rozladí v své teskné slávě vždycky.
Ruch města tiše kolébá se pod ním,
jen ztlumeně sluch rozeznat jej může,
a po řece v dál na zrcadle vodním
viz rozházené smutné jeho růže.
Den skonává a smrt svou halí tmami.
Ten západ obraz lva jest, jemuž z rány
krev teče na boku a teče z tlamy
a jenž má všecky zuby vylámány.
A s takým ubitým lvem dnes mne právě
kýs přítel srovnával... Svit hasne v řece,
já cítím ránu na srdci i hlavě,
však co jest sláva? Lvem když byl jsem přece!