Že na dně srdce leží
mi krůpěj soucitu,
má duše vždy je svěží,
jak úsměv blankytu.
Tou krůpějí se jednou
můj schladí vznět i žár,
že květy hlavu zvednou,
kde byl by suchopár.
Je snad to poesie?
Či pouze dobrota?
Já nevím, jas však lije
v stín mého života.
A v duši svěžest, vůni,
že mezi oběma
jak leknín v horské tůni
se houpá duše má.