Když padne krůpěj na kov rudě žhavý,
jen zasyčí to ve zoufalém stonu
a zahalena v bílé páry clonu
se krůpěj mihne jen a rázem staví.
Když padne krůpěj v pažit svadlé trávy,
jež mře a žloutne v klasů smutném sklonu,
je požehnáním celém na záhonu:
jí líbá zemi úsměv Vesny smavý.
Ó slzy, perly hodny stkáti duhu
kol hlavy boha! žel, váš proud se rojí
na kov, jímž sálá lidská zlost a pýcha!
Ó písně, krůpěje vy rajských luhů,
zda líp se děje vám? A proč jen zdroji
v nic řinete se z očí, ňader z ticha?