V chodbách Krumlovského hradu z večera i za svítání
bloudívá dle báje lidu stenající Bílá paní.
Nešťastná v svém žití Perchta, chudých štít a sirých máti,
nemá klidu ani v hrobě, musí bloudit, naříkati.
Kdykoliv zlá stihne rána vladařský rod, z nenadání
v opuštěných, prázdných síních objeví se Bílá paní.
Zapírejte to, jak chcete, její bílý zjev se míhá
stále hradem, ne rod panský, vlast když krutá rána stíhá.
A že ran těch beze počtu a že ran těch bez přestání,
musí stále s pláčem bloudit pustým hradem Bílá paní.
Musí bloudit, bude bloudit, bude zítra lkát jak dneska,
dokud tebe nevrátí nám, ztracená, ty šlechto česká!
Dobrým duchem tvého rodu, velkým v lásce, v horování,
stínem bývalé tvé síly jesti ona Bílá paní.
Zapírejte to, jak chcete, vnuk se zase k matce vrátí,
bude se zas otců hlahol v pustých síních rozléhati.
Do té doby nesmířená, živá výtka v bídném lkání,
vašimi dál bude hrady putovati Bílá paní.