Na rohož roztrhanou muž polonahý sed’, nachýlil hlavu stranou a píšťalu k rtům zved’;
kol boků pestré cáry, muž osmahlý a starý, ve tmavém oku žáry, jal pískati se hned.
Koš z vrbového proutí se začal třást, jak hrál, had nad ním hlavou kroutí, jak bleskem z něho vstal,
dle taktu kloní hlavou na levou stranu, pravou, jak písní kolébavou jej nápěv divný hnal.
To bizarrní je nota, nejdříve táhlý hvizd, a zas to zašepotá jak o podzimu list,
a teď jich příval tryská, to piští, sviští, výská, jak náhle ze křoviska sta ptáků z plných hnizd.
Ty tóny jednotlivé jak žhavé kapky jsou, jak jiskry dovádivé tančící noční mhou,
teď jednotlivě srší, teď lijavec jich prší, jak z potrhaných vrší ryb množství prchá tmou.
Teď jako rány nožem ku srdci do žeber, jak nad mroucího ložem vzdech lkavý v jizby šer,
a teď zas lichotivě jak pták na jarní nivě, tak nyvě, snivě, tklivě jak tajná hudba sfer.
Had hlavou nad košíkem se sklání níž a výš a za ním druhý mžikem se zvedá jemu blíž,
teď spolu oba v reji se pletou divočeji, jak tóny, které znějí kol v zamyšlenou tiš.
Co as v té hudbě slyší? co k tanci láká je? že opustí svou skrýši a koše nad kraje
krk nahybají dlouhý i hřbetu pestré prouhy, ký zvuk neznámé touhy z té zní jim šalmaje?
Snad vidí domov sladký, kde větší slunce žeh, zatouží rázem zpátky se pustit v divý běh
po stráni za kořistí dál skrze svadlé listí, jak z tetivy šíp svistí v let šílený a spěch.
Zas níž ke koše lemu se šinou v jeden mih, muž hvizd’ a každý k němu se na ocase zdvih’,
zrak jejich v žár se nítí, leb šupinami třpytí, na vzájem teď se chytí a pletou v kotoučích.
Hry této svědek němý, jsem cítil v nitru žas, a děl jsem, s hady těmi lze věru srovnat nás.
I nás tak osud láká svou sladkou písní ptáka výš, výš až nad oblaka ve říše snů a krás.
Nám rovněž naděj hvízdá, v dál zve nás mlhavou a láska blaha hnízda nám splítá nad hlavou,
my věříme a rádi za přeludy v svém mládí se vznášíme jak hadi za písní jásavou.
Co jen v té notě zpívá, že jako hady též nás očaruje tklivá a dojemná ta lež?
Žel, oklamána znovu ve úsměvu i slovu svých tužeb ku hřbitovu, v tu pasť, ó duše, jdeš!
A konec bajky celé? Mne protivný hnus jal, já viděl krotitele, jak flegmaticky vstal,
jak za krk hady chopil, je v koše tmu zpět ztopil a víko na něm sklopil a lhostejně šel dál.
Cookies on Poetry Cove